Jiný svět

Cesta do jiného světa

Jednou jsem se s kamarády domluvil na menším odpočinkovém týdnu. Trochu si zařádit, opalovat se na sluníčku, zpívat a opékat si buřty u táboráku, že prostě pojedeme stanovat do přírody. Měli jsme se setkat u rybníka. Já dorazil první, tak jsem si řekl, že zatím postavím stan a počkám. Jenže po dvou hodinách stále nikdo nedorazil. Večer? Stále nic. Druhý den ráno? Nic! Že by se na mě vykašlali? Ale když už jsem tu a cesta sem mi trvala 3 hodiny, řekl jsem si, že to tu aspoň prozkoumám. Tak jsem hmátl po batohu, naházel tam několi běcí a vyrazil kolem poledne na průzkum. Před očima se mi zjevula tmavá jeskyně blízko lesního potůčku s průzračnou vodou. Vyndal jsem baterku z kapsy a vstoupil jsem dovnitř. Po nějaké době jsem uviděl v dáli světlo, "Jeskyně asi musí mít dva východy." pomyslel jsem si. Tak jsem se vydal za světlem, abych zjistil, kde vyjdu. Zda nakonci lesa, či někde úplně jinde. Ale když jsem prošel prudkým světlem, které mě oslnilo natolik, že jsem ještě chvíli po záři nic neviděl a vyšel z jeskyně, zjistil jsem, že stromy, které kolem rostou jsem ještě v tomhle lese neviděl. Vlastně jsem takové druhy neviděl nikdy. Posvítil jsem baterkou do temné jeskyně, tedy teď spíš už jen úzké skulunky a stala se divná věc, "chodba" , kterou jsem přišel byla slepá. Po prohledání okolí mi došlo, že není jiná možnost než to zkusit nějak obejít, a když už tu jsem tak i na ten průzkum lesa, na který jsem ze začátku vlastně šel. Procházel jsem lesem, kde mezerami mezi listím stromů prosvítala záře měsíce. Neustále jsem žasl nad krásou tohoto místa, ale zároveň jsem měl pocit, že mě něco sleduje, stále jsem se ohlížel za vlastním stínem a už si začínal myslet, že šílím. Náhle jsem ale zaslechl zvláštním šustěním. Proto jsem se pokusil zjistit odkud ty zvuky vlastně vycházejí. Vyndal jsem s druhé kapsy kalhot švýcarský nožík a pro jistotu ho otevřel. Prošel jsem kolem řady keřů a z jednoho na mě vyběhlo zvíře podobné divočákovi skříženým s pumou.
Srazilo mě na zem, ale já ho vší silou odstrčil od sebe. Zaútočilo na mě znovu, ale to už jsem měl k jeho smůle před sebou svůj věrný nožík a zvíře se na něj nabodlo kvůli nabrané rychlosti. Stále v šoku jsem seděl na zemi a koukal na zakrvácenou kudličku v mých dlaních. Co to bylo za zvíře? Je tu snad možnost genetické mutace? Šel jsem k mrtvému ťelu a prohlédl si ho. Po chvíli jsem zvedl hlavu a ztuhl hrůzou. Krev se mi zastavila v žilách a srdce mi bušilo jako nikdy v životě. Přes louku ke mě běželo cosi pět krát vetší něž kůň. Neuvěřitelně se to podobalo drakovi a to mi na tom přišlo divné. Párkrát jsem zamrkal, aby jsem si ověřil zda neblouzním, ale nic se nezměnilo. Nevěděl jsem co dělat! Ta věc se ke mé řítila nezvratnou rychlostí, doběhlo to ke mě a těsně před mým obličejem to zatavilo. Jenže to na mě jen tupě zíralo. Člověk by čekal, že ho to sežere nebo aspoň pokouše. "Doragone!" Vrať se!" Kdo to sakra mluví...to řve na tu potvoru? "Doragone!" Ta věc na mě vyfoukla všechen vzduch z plic nosními dírkami a otočila se za hlasem. "Ukaž, co to tam máš?" Otočil jsem se směrem odkud přicházel hlas a spatřil krásného muže. Při pohledu na něj jsem se začal chvět. Celé tělo jsem měl v jednom ohni, ale jak to, že kvůli muži? Co na něm bylo zvláštního. Jeho bílé vlasy zářily jako odraz měsíce v křišťálově čisté vodě, dlouhé až po lopatky, nedbale spletené do rybího copu. Ten byl sepnutý zvláštní sponou ve tvaru draka. Měl nádherné tělo. Dokonalé křivky a vypracované břišní svaly se tvarovaly v uplém koženém obleku. Okolo hlavy měl taktéž kůži, čelenku, která obepínala jeho čelo. Na zádech měl připevněný vak s šípy a v ruce držel luk s nataženou tětivou až k tváři a šípem namířeným na mě. Jeho pleť byla překvapivě bílá a tvář neměla jedinou chybičku. Žádné kazy na pokožce, naprosto nic. Na levém spánku se rýsovala nepatrná piha.
Hlavou mi proběhla jedna myšlenka. Mohl by se mu líbit někdo jako já? Takový vychrtlík a budižkničemu s brýlemi a pihovatým nosem? S věčnými alergiemi a nešikovnýma rukama? Se strachem z výšek a velkých davů lidí nebo stísněných prostor? Zavrtěl jsem hlavou nad touhle myšlenkou. Jsme přeci oba mužského pohlaví a to mi nepřijde zrovna jako reálné. Když přišel blíž jeho přenádherné světle modré oči si mě povýšeně prohlíželi a roztomilý nosík se ohrnul, také jsem si všiml jeho špičatých uší. Um.. špičatých uší?.. Elf?! Stále jsem se na něj díval a nedokázal jsem se pohnout ani vydat jediné hlásky. Byl tak nádherný, až na to, že mě trošku děsil jeho odhodlaný výraz ve tváři a stále napjatá tětiva namířená i s šípem na mou hlavu.
"Co si zač?" Zacpal si nos a pokračovala.
"Strašně zapácháš. Jsi cítit jako popel."
Na chvíli se odmlčel a pak se ušklíbl. "Odkud jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl."
"J-jmenuji se Nori." Vyhrkl jsem a byl jsem rád za to, že jsem vůbec něco konečně řekl. "Doragon prohibere!" Drak co mě napadl na mě najednou přestal vrčet a velmi rychle přeběhl ode mne za Bělovlasého.
"...Nori.." Zopakoval a podal mi ruku, já se jí chytil, pomohl mi na nohy.
"Co tu chceš?" Když položil tuhle otázku, znovu nademnou ohrnul nos. Naklonil jsem hlavu ke svému rameni a přičichl si. Copak tak strašně smrdím?!
"Šel jsem jeskyní za světlem a ocitnul jsem se v tomto lese. Neznám to tu. ztratil jsem se."
"Doragon et tollat ​​quidam now!!" Tvor se sehnul k zemi. Bavil se s ním jazykem, kterému jsem nerozuměl. Nasedl na něj a podíval se zpět na mě..
"Nasedneš taky nebo tu chceš být nečím sežraný?" Podíval jsem se na něj.
"Doufám, že mě nesežere." A s váháním jsem nasedl. Drak roztáhl křídla a po několika máchnutích byl ve vzduchu.
"Kam to letíme?" zeptal jsem se zvědavě.
"Dál od toho lesa." 
"Proč?"
"Nechceš snad aby tě zabili moji společníci, nebo snad našli skřeti." ušklíbl se a tímto úsměvem ukázal bělostné zuby.
"Jací společníci a cože bylo to dalšího?" Nechápal jsem. Proč je tak záhadný? Lidem okolo sebe dokážu číst v obličeji a díky tomu vědět co si nejspíš myslí, ale u něj to nedokážu.
"Společníci v lovu." 
"Lovu?"
"Lovu za potravou..." dal oči v sloup. "...jseš až moc nechápavý."
"Jak se jmenuješ?" otočil se směrem ke mě s už skoro vražedným pohledem.
"Kia." Procedil naštvaně skrz zatnuté zuby. "Proč se stále vyptáváš? Mlč!"
"Promiň.." sklopil jsem hlavu ke svým rukám a začal si žmoulat tričko.
Najednou se drak začal nakláňet dopředu a než jsem se vzpamatoval, letěli jsme střemhlav dolů k zemi a rychle přistávali. Kia seskočil z draka. Já se naklonil, že slezu za ním, ale zavrávolal jsem a spadl přímo obličejem do bahna. Když jsem vzhlédl, spatřil jsem pobavený úšklebek na jeho rtech.
"Jsme tu."
Rozhlédl jsem se. Okolo nás byl samé skaly a pod nimy se tyčil hrdě onen les, ve kterém jsem se objevil.
"Kde to přesně jsme?"
"U vyhaslé sopky. Moji lidé vyprávějí legendu o ohnivém bohovi. Je to ale hloupost na strašení malých dětí. Zůstaň tu. Budeš tu v bezpečí. Nikdo se sem kvůli legendě neodváží." Nechápavě jsem se na něj podíval.
"To mě tu chceš nechat?"
"Budu muset..a díky za toho divočáka.." mrkl na mě a zazubil se. Podíval jsem se na draka a on v zubech držel mnou zabité zvíře. Kia zavelel a jeho mazlíček se sklonil k zemi. Vylezl na něj a vzlétli. Sledoval jsem jak mizí v hustých mracích. Co teď? Vybavili se mi skautské dovednosti z ranného dětství. Možná bych mohl najít vodu nebo tak něco. Začínám mít celkem žízeň. Tak jsem se vydal podél skal úzkou cestičkou směrem k lesu. Když jsem konečně slezl dolů od sopky, svižným krokem jsem došel k úzkému potůčku. Klekl jsem si k němu a nabral si vodu do dlaní a následně vše vypil. Najednou jsem uslyšel zafunění a na temeni jsem ucítil teplý páchnoucí dech. Zvedl jsem hlavu a přede mnou byl další divočák. 
"Co to na mě ty divočáci sakra vidí? Jsem snad bukvice?..počkat..to znělo blbě.."
Jeho malé černé oči kopírovali každý můj pohyb. Pohnul se a já sebou cukl. Když nad tím tak přemýšlím, vypadal ještě jako mládě, byl drobnější, než zabodnutý divočák a popravdě taky roztomilejší.