Ztracená - Dcera hvězd

Kapitola 1

Probudil ji štiplavý zápach. Rozlepit oči jí připadalo nad její síly, ale když si uvědomila své tělo a vzpomněla si na hrozbu, která na ni číhala všude kolem, vystřelila do sedu. V dlani již třímala rukojeť meče, ale tvář, do níž hleděla, patřila mladému děvčeti.

Kromě toho smradu ucítila vůni stromů. V mžiku zhodnotila situaci. Sedí na suchém listím pod jakýmsi přístřeškem z klacků a větví. Kolem je les. Poznala, že jsou to stejné stromy, na něž se dívala, než ztratila vědomí. To znamená, že pevnost O'Xaron je blízko. Včetně Zaba a jeho gronů. V lese se snáší příjemné přítmí. Je teplý den. Zhluboka se nadechla a dotkla se rány na svém břiše. Ošetřili ji.

Dívka si ji zkoumavě prohlížela. Mohlo jí být sotva čtrnáct let. Natáhla ruku, chtěla se dotknout jejích bílých vlasů, ale zase ji stáhla. Něco v Arinalině očích ji odradilo.

Vtom zahlédla pohyb. Všechny svaly se napjaly. Vyklonila se zpoza přístřešku a – okamžitě tasila meč!

Gron! Groní žena sedící k ní zády. Arinala cítila, jak jí stoupá tlak a celé její tělo se probouzí, připraveno k boji.

Dívka jí však vkročila do zorného pole. „Neboj se," řekla jemným hláskem. „Ona ti neublíží."

„Ne. Já ublížím jí."

„Zachránili jsme ti život," namítlo děvče s náznakem výčitky. Arinala ji přejela pohledem. Nevypadala jako otrokyně, ale zdání mohlo klamat. Možná ji ta groní žena chce jen ošálit.

„Říká ti pravdu," ten skřehotavý hlas ji donutil ještě pevněji sevřít meč. Žena k ní dál seděla zády. Hrbila se nad malým ohništěm a kotlíkem, v němž cosi bublalo. Odtud pocházel ten zápach.

Náhle vstala. Arinala vyskočila a okamžitě ji do svalů řízla bolest. Najevo nedala jedinou emoci.

„Ještě musíš odpočívat," napomenula ji dívka. Bledá tvář vypadala nezdravě, ale v očích měla zápal života. Černé vlasy si zapletla do drdolu.

Groní žena k ní stanula čelem. Byla neobvykle malá, ještě o kousek menší než Arinala. Díky velkým kostrbatým ramenům a zavalité postavě budila dojem skřeta, nežli grona. Velké rohy se jí stáčely nad ramena, levý konec měla ulomený. Nepilovala si je, jak bylo u žen zvykem.

„Na," strčila Arinale pod nos dřevěný pohárek s čímsi odporně páchnoucím. „Pij."

Arinala na ni dál mířila mečem. Byla zmatená. Ačkoli pocit nebezpečí zmizel, nepřestávala být nedůvěřivá.

„Kdo jsi?"

„Pij."

Arinala pohlédla na nabízený pohár. „Ne."

Žena se zatvářila popuzeně. „Jak chceš."

„Kdo jsi?"

Arinala se na ni zamračila. „Proč jsi mi ošetřila zranění?"

„Kvůli mé vizi."

Přestávalo to dávat smysl. Ta ženská vypadala jako blázen. Na krku jí visel jakýsi prapodivný náhrdelník s kůstkami a chlupatými tlapkami, připomínající zvířecí, ale zvířeti určitě nepatřily. Šedivé vlasy měla zacuchané a plné špíny a na obličeji zaschlé skvrny od krve, kterou se zřejmě sama pomalovala.

„Tvůj pán je Zab? Proč jsi mě k němu nezavedla? Jistě by tě odměnil."

„Pff," odfrkla si a mávla rukou. Otočila se a vrátila se ke kotlíku. Arinala dál třímala meč.