Touha být lehčí

Kapitola první

15.11.2016

Stojím ve třídě. Všichni se na mě dívají, i učitelka. Vybízí mě pohledem. "No tak, představ se," řekne. "Já...já...," koktám, "jmenuju se Adéla a včera mě propustili z nemocnice."

Jak to vlastně všechno začalo? Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo to ještě na základce, byla jsem v osmé třídě. Seděla jsem tehdy na lavičce na chodbě a chystala se sníst svou svačinu, když kolem prošel kluk, který se mi vždycky líbil. "Chutná ti, co? Vypadáš na to," utrousil. Chuť mě rychle přešla. Tu svačinu jsem tehdy vyhodila.

Doma jsem stála před zrcadlem ve spodním prádle. Byl to odporný pohled. Naducané tvářičky, dvě brady, fald na břiše. To, co se mi dřív zdálo roztomilé, se mi hnusilo. Štípla jsem se do špeku a ten hned zčervenal. "A dost, Adélo, to už je příliš," řekla jsem nahlas.

23.9.2014

Ve třídě panuje ticho. Zkoušený spolužák stojí před tabulí se skloněnou hlavou a přemýšlí. Když tu se ozve táhlé zakručení. Sakra, zase mám hlad. Ale jíst nemůžu, svačiny jsem si zakázala. Kamarádka, která sedí vedle, na mě hodí tázavý pohled. Celá zrudnu a radši předstírám kašel.

O přestávce

"Adél? Jestli máš hlad, vem si moji svačinu. Já stejně nebudu jíst," nabídne mi spolužačka. "Umm, ne, díky," odpovím. Jdu na záchod, kde se napiju vody z kohoutku. To snad na chvíli zažene hlad.

5.10.2014

Dnešek byl náročný den. Sotva se dohrabu ze školy, hodím tašku do kouta a letím do koupelny, kde si okamžitě stoupnu na váhu. No prosím, 73,2 kg, jsem pořád tlustá jako slonice. S naprosto zkaženou náladou si sednu na postel k notebooku. Zapnu Facebook. Ani jedna nová zpráva. Vztekle zaklapnu notebook a radši si jdu číst.

27.10.2014

Stojím na váze. Ukazuje 69,5 kg. Konečně jsem pokořila tu sedmdesátku! Cítím se šťastně, dokonce natolik, že si prozpěvuju. Máma si mojí dobré nálady okamžitě všimne. "No ne, sluníčko, co se děje, že jsi tak veselá?" O svém hubnutí jsem jí dosud neřekla a ani tak nehodlám udělat. " To se musí něco dít, abych mohla být vesela?", zazubím se a lípnu jí pusu na tvář. "Pomůžeš mi s obědem?", ptá se. "Promiň, chtěla jsem jít ven s Kláris." "A co budeš jíst?" "Nemám hlad, dám si večer," vymluvím se. Rychle bežím do pokoje, hodím na sebe tričko a kahoty, popadnu bundu a už peláším ze dveří, kamarádka na mě už čeká.

"No konečně, už jsem si myslela, že se nedočkám, ty jseš tak pomalá," spustí na mě Kláris. "Sorry, matka," houknu. "Tak kam půjdem?" "Co takhle kino a tuna popcornu?" "Když vynecháme ten popcorn..."