Wild-Home / Život hybridů

2

Noyi pohled:

Sedím v první lavici. Ne proto, že bych snad chtěl, ale je to pravidlem této školy. Jako jedna z mála přijímá  i hybridy, avšak za podmínky, že nebudou sedět vzadu, aby je učitelé měli pod dohledem. Hybridi nesmí vyvolávat konflikty a dělat škole problémy. Přestože já jsem tak trochu výjimka a možná bych si tam i sednout mohl, netoužím po tom, na co zbytečně pokoušet osud. To, že sedím ve předu mi ničemu nevadí. Je mi to jedno.

S mírným povzdechem si nachystám věci na další hodinu a poté vyjdu, za doprovodu několika nenávistných pohledů, na chodbu. Už jsem si na to zvykl, tak mě ani nepřekvapují, ba ani nevytáčejí. Nejsem na tom nejhůř, nemohu si tedy vůbec stěžovat a tak zůstávám naprosto klidným. Nenávistný pohled něco, co by mě mělo rozhodit.

Dojdu až k oknu na chodbě, lokty se opřu o parapet a vyhlédnu ven. Před chvílí svítilo slunce, ale teď je schované za mraky. Škoda. Nervózně švihnu ocasem, protože se mi nelíbí, že se nemůžu vyhřívat. V té chvíli však mou pozornost upoutá nějaký rozruch za rohem a tak si získá mou pozornost. Zvědavě zastříhám ušima a rozejdu se směrem, odkud to slyším. Když zahnu za roh, před očima se mi objeví podivná scénka. Zvědavě sleduji, co se bude dít. Nemám potřebu nějak zasahovat. Lidské starosti jsou lidské starosti a mě se netýkají. To jen přirozená zvědavost mě nutí být v obraze.

Se zdánlivě nezaujatým výrazem sleduji, jak z jedné ze tříd vyběhne drobnější zrzek, kterého hned vzápětí doběhne vyšší chlapec a vcelku nevybíravě ho zastaví. Něco na tom drobkovi mě zaujme, protože vypadá jako malé uprskané kotě. Při té myšlence se musím uchechtnout, jak roztomilé, když předpokládám, že to je člověk, stejně jako většina studentů na škole. Výraz svojí tváře však okamžitě vrátím zpátky k té nic neříkající masce. Po chvilce zaslechnu i jeho jméno a trochu se nad tím zamračím, protože rozhodně nepatří k těm obvyklým.

Když nad tím hloubám důkladněji, jeho chování a především to, jak brání šátek na hlavě, ve mně probudí špetku podezření, jelikož lidi obvykle na hlavě takové věci nenosí, pokud ovšem něco neskrývají, alespoň co tak vím. Navíc, ačkoliv je malý, drobounký a jemných rysů, vypadá jako rebel. Neobvykle, ale hlavně nápadně obarvené vlasy a divoký pohled... No, rozhodně nevypadá na někoho, kdo by se choval jako vzorný student. Posunu si brýle, které mi pomalu kloužou z nosu a dál sleduji, co se děje, protože pořád nemám potřebu zasahovat. Nerad se peru, přestože někdy se tomu úplně vyhnout nedá.

S překvapením si uvědomím, že jsem fascinován barvou jeho očí, která je až příliš zářivá a tolik podobná očím hybridů. Hm... nutí mě to podrobněji pohlédnout na toho hocha, nejspíš se mi to ale jen zdá. A nebo ne?

Když mu druhý chlapec vrazí facku, narovnám se, tak nějak připraven zasáhnout, protože toto už přesahuje meze. Jenže pokud bych se do toho zapojil, pravděpodobně bych z toho vyšel špatně já, jakožto hybrid. Nad těmito úvahami nějakou tu vteřinu zaváhám.

Nakonec si povzdechnu, protože ať už si jakkoliv moc říkám, že bych se do toho plést neměl, výčitky svědomí by mě pravděpodobně hlodaly ještě dlouhou dobu, takže několika ráznými kroky dojdu až k hloučku, který mi doposud jistou měrou znesnadňoval přímý výhled. Ten se však po mém, ne zrovna tichém, zavrčení rozestoupí a všichni zmlknou už jen z mojí přítomnosti. Přeci jen jsem čtvrťák a navíc tygří hybrid, což je samo o sobě dosti nebezpečné, podle nich.

Se zamračením se zadívám na trojici kluků a v dalším zavrčení obnažím zuby. Obvykle už jen taková obyčejná věc zabere a nemusím se pouštět do rvaček, pokud jsou moji soupeři lidé. Ti, kteří jsou stejní jako já, z toho moc vyděšení nejsou, protože vědí, do kdy to je jen náznak a kdy by to už mohlo být opravdové.

Konec pohledu Noyi.

Rozruch a štebetání hloučku studentů okolo nás tří razem umlkne, ale profesorovou zásluhou to není. Příchozí, před kterým se spolužáci rozestoupili totiž není profesor. Hybrid? Ano. Kulaté uši, s bíločernými spoty ze zadní strany... To je větší 'kočka' než já. Rychle odhaduji své šance. Kdybych se s ním musel rvát, byly by malé na vítězství pro mě.

"Sakra...." Miko zakleje a odstoupí od nás. Nejen, že vytvoří prostor, ale rovnou udělá pár kroků dozadu od hybrida. Tomio mě pustí též. Zcela zjevně nechce mít nic co do činění se žlutookým. Něco zamumlá, jsem si jistý, že je to nějaká peprná nadávka, kterou by ovšem nerad přednesl dost nahlas na to, aby ji hybrid zaslechl, pravděpodobně se chce vyhnout rozzuření staršího studenta.

Miko společně s Tomiem začnou ustupovat a než se naději, oba mí spolužáci opouštějí chodbu a mizí, rychlostí blesku, ve třídě, zaímco já upírám jiskrný pohled, stále ještě plný hněvu, do žlutých očí silnějšího chlapce. Nejspíš čtvrťáka, jak se mohu dohadovat. Ostátní studenti pochopí, že nastal konec zábavy a celý hlouček se nejistě rozpouští, jdou si po svých. Jsem za to rád, protože už jsem tlaku davu vystaven příliš dlouho a nechybělo málo a mohl jsem být prozrazen. Ať už Tomiem s Mikem nebo svou rozzuřeností.

Začnu si oprašovat mikinu a na chodbě se mezitím vytváří liduprázdno. Nasraný výraz z mé tváře rozhodně nemizí. Vím, že vypadám sotva na prváka, i když jsem ve třeťáku, takže mohu předpokládat, že mi pomohl třeba právě proto. Spražím ho pohledem typu: Nemysli si, že ti budu ležet u nohou!  I když, kdyby na to došlo, pravděpodobně bych se na zemi před ním válel skutečně já. Vždyť jsem jen kočka a k tomu ještě Habešská, taková kočka s trochou psí povahy. On je tygr, je mohutnější, větší, nejen geneticky ale též tělesnou stavbou, čili fyzicky.

Předpokládám, že jeho překvapení, jež se mu mihne tváří, je způsobeno tím, že jsem neutekl, tak jako ostatní. Možná se přičinilo na jeho údivu též to, že se na něj stále mračím, místo toho, abych stáhl ocas a tvářil se pokorně.  Kdo ví? Nakonec však z něj vypadne jen věta: „Neděkuj, stejně si tě později najdou." Svůj pohled přesune ke dveřím učebny, ve které před chvílí zmizeli Tomio a Miko, jako by snad čekal, že někdo z nich bude vykukovat.

Opět se na mě podívá a ještě chvíli si mě prohlíží, nad čím přemýšlí? Nebo snad opravdu čeká na mé poděkování? Natáhne ruku k mé hlavě a jemně mi upraví šátek, který se mi, nejspíš v zápalu boje, sesunul kousek na stranu. Ten pohyb mě překvapí a trochu vyvede z rovnováhy, proto sebou trhnu... Poté mě jemně pohladí po vlasech.Proklínám tuhle kočičí stránku, nutí mě příst a tak aniž bych chtěl, vyklouzne ze mne tichý zvuk zavrnění, který ale okamžitě, jakmile si to uvědomím, maskuji zavrčením. Nakonec však ruku odtáhne. Ale ten jeho dotek... Zkoumá mou reakci, jako by čekal, že se na mé tváři objeví výraz znechucení z toho, že se mě dotkl někdo jako on.

"Nesahej na mě!" Odtáhnu se od něj ještě o něco víc. Jeho dotek byl příjemný, stále ho ještě cítím a to mě děsí, proto jsem odhodlaný zmizet z jeho dosahu. Neskrývám náhlou paniku, jež mě přepadla a očima vyhledám toalety ke kterým se rozběhnu.Můžu jen doufat, že to předení neslyšel... ale myslím, že ano. Musím okamžitě od něj!