"Prostě odejdi. Buď tak laskavej."
V jejím hlase se odrážela nejistota, strach a bolest. Cítil, že ho potřebuje. Přesto odešel. Vyslovila to nahlas, a jejím přáním se nedalo odporovat. Nesnášela odpor. Zvlášť takhle naštvaná. Za dveřmi se zastavil a čekal jestli neuslyší něco podezřelého. Něco kvůli čemu by se musel vrátit. Věděl totiž, co udělá v momentě, kdy odejde. A chtěl tomu zabránit, ačkoliv nemohl.
Už dlouho bylo všechno jinak než mělo. Bývali spolu tak šťastní. Dokázal jí udělat šťastnou, vykouzlit na její tváři skutečný úsměv. Postupem času se smála už jen venku a to dost křečovitě. A později se nesnažila ani před přáteli. Raději s ním nikam nechodila. A protože věděl, co dělá když je sama, zůstával doma s ní. Doufal, že se nikdy nepřehoupne přes bod úlevy k naprosté volnosti. Doufal, že při ní dokáže stát a znovu na její tváři vykouzlit upřímný úsměv. Byl tak bezradný. Miloval ji. Chtěl jen aby byla zase normální jako dřív. Nebo aby ho alespoň nechala pomoct jí. Být při ní. Dokázat, že ji miluje ať už se děje cokoliv. Chtěl jí zabránit v tom, aby se tak strašně moc nenáviděla. Jenomže to nedokázal. Ona totiž lidská chorá mysl je silnější než jakékoliv city jiných osob k nám. V té chvíli nás lidé okolo musí jen nenávidět a pokud nás mají rádi, tak jen z lítosti. Alespoň to tak lidská chorá mysl vnímá. A tak to vnímala ona. To bylo TO, s čím se on nedokázal vyrovnat. Že nevěří v jeho lásku. Nevěří v NĚ. Pro ní jediným vysvobozením bylo ublížit si. Potrestat se za to, že je taková. A nejvyšším cílem bylo jednou dokázat překonat bod sebezáchovy. Udělat krok do neznáma a skončit to. Nechat všechno. A všechny za sebou. Neohlížet se. Prostě jít. Jít pryč.
Jako vždycky seděla oblečená ve vaně v zamčené koupelně. Tiše slzami máčela své tváře a rukávy stírala slzy z obličeje. Na rukávech se jí tvořily černé mokré mapy. Ruce se jí třásly vzlyky. Nechtěla na něj být přeci taková. On se jí jen snažil pomoct. Chtěl jen aby byli šťastní. On nemohl vědět, že nechce být šťastná. Protože nemá právo být šťastná. Nezaslouží si to. A věděla, že tomu on nevěří. Podle něj má každý právo na štěstí. Chtěla to skončit. Chtěla aby si konečně našel někoho s kým by byl vážně šťastný. Tak jako byl dřív s ní. Rozhodla se. Vzhledem k tomu, že byla v jejich bytě a nechtěla aby se pominul zvolila mírnější způsob. Žiletku odložila na okraj vany a chňapla po tubě s prášky.
On si mezitím sedl na schody před dveře a se vzlyky si položil hlavu do dlaní. Už mu docházely nápady. Nenapadalo ho nic, čím by ji mohl nadchnout. Vdechnout chuť do života. Nebo aspoň trochu lásky k sobě. Nebo k němu. Rozhodl se. Nenechá ji to udělat. Ať mu klidně nadává. Nenechá odejít někoho, koho miluje. Dokáže to. Dokáže aby spolu byli zase šťastni. Je přece princezna. A on její princ. Teď je přeci ten pohádkový konec. Ona je ve své temné komnatě a on musí jen zabít draka, který tu nese jméno DEPRESE. Když mu utne hlavu zachrání ji. A budou šťastní.
Nasypala si plnou hrst prášků a všechny je začala pracně polykat. Následně si lehla do vany a její oči se jí začaly pomalu klížit ke spánku. Najednou ale zaslechla hluk. Někdo mlátil do dveří. Slyšela jen tupou ozvěnu.
"Nedělej to. Buď se mnou. Ne s drakem."
Poslední co udělala, než se propadla do věčného spánku. Bylo, že se usmála. Vážně. Po pěti minutách jí Niall totiž našel ve vaně. Respektive. Po pěti minutách, kdy se mu konečně povedlo vyrazit dveře. Našel ji ve vaně. Ležela tam naprosto netknutá v poklidném věčném spánku. A světe div se. S úsměvem na rtech. A on věděl, že draka zabil. Jen přitom omylem setnul hlavu i princezně.
