Další den (pátek) nebyl žádná sláva. Ve škole jsem skoro nadávala pozor. Dokonce se mě 2 spolužačky zeptaly, zda jsem v pořádku. Ale co jsem jim měla odpovědět? Pravdu? Ne. To by se na mě dívaly jako na blázna, takže jsem vždy odpověděla prostým ,nic' , které mi nikdo nevěřil.
Jak se blížilo odpoledne, byla jsem stále nervoznější. Rodičům jsem o té schůzce neřekla ani slovo.
Když jsem ale přišla do cukrárny, čekal u stolku kluk, který byl přibližně stejně starý jako já - bylo mu asi 15 let. Byl velice pohledný. Měl hnědé vlasy, které se mu leskly ve slunci, a modrozelené oči. Hned na první pohled jsem v něm poznala toho mladíka, byl jeden z těch, co se hádali v autobuse.
Tak jsem se nadechla a sebevědomě vykročila ke stolku, který byl zapadlý úplně v rohu.
