,,Ahoj." pozdravila jsem nejistě.
On se široce usmál, ale dlouho nic neříkal. Asi po 15 sekundách, které mi připadaly jako věčnost, se konečně nadechl a odpověděl mi: ,,Ahoj. Rád tě poznávám. Jmenuju se James."
,, Jemes jakdál?" zeptala jsem se.
,, Je to snad důležité?"
,, Jasně že ano. Ty už si věděl předtím moje jméno a vsadím se, že už víš i moje přijímení. Takže mi řekni své přijímení."
,, Chráním si soukromí. Pokud ti to přijde tak důležité, že se mnou jinak nemůžeš mluvit, tak klidně odejdi. "
Zmetek. Se zavrčením jsem si sedla na židli naproti jemu.
,, Takže Evelyn...předpokládám, že bys ráda věděla více o té nehodě, ale to bude muset chvíli počkat. Nevím, jak ti to mám říct, ale...no řekněme, znám tvoji mamku a vím, že kvůli ní jsi neobyčejná.
,,Prosím?"
,,No...ona není stejná, ba ani podobná ani jednomu z těch lidí, co jsou v této cukrárně."
Rozhlédla jsem se po cukrárně. U stolku u okna seděl starý tlustý pán a cpal se máslovým dortíkem. U stolku, který byl dva metry od něj, seděla paní s blonďatými vlasy a lízala zmrzlinu se svou asi čtyřletou dcerou. Chtěla jsem se otočit a podívat se za sebe, ale James mě zarazil: ,,Ne, takto jsem to nemyslel. Bude to znít divně, ale...chtěl jsem říct, že není člověk."
