Něco mu bylo ukradeno.
Vypadá tak nevinně, přitom jeho tvrdé rysy , sebevědomý postoj mluví o opaku.
Jeho úsměv pokaždé doladí jeho bezchybnou tvář, ale ne každý pochopí co se zatím skrývá.
Ženy pro něj nemají žádnou cenu, jsou to hračky bez ceny...
Koukala jsem na papír s úkoly, přičemž jsem vzhlédla na hodiny, které byly pověšeny v mé kanceláři.
8:15
V 9:00 má být káva pro pana Biebera v kanceláři.
Vstala jsem s papírem v ruce na kterém byly úkoly a rozešla se k Zoe o radu.
"Zoe?" Opřela jsem se o Zoyn sekretařský stůl, za kterým byla posazena v plném zápalu práce.
"Mhm?" Vydala bručivý zvuk s pohledem zabodnutý v papírech.
"Potřebuji poradit," pohled z papírů konečně přemístila na mě.
"S čím?" Podala jsem ji papír s úkoly.
Zoe se nad papírem s úkoly zakřenila, čímž odhalila své dokonalé zuby.
"Takže,-" odmlčela se.
"Pán Bieber obvykle kupuje kávu v Kavárně D'Espresso, která je pěšky odtud asi čtyřicet minut, tudíž doporučuji si zavolat taxíka, jinak to nestihneš a jak už určitě víš, má rád přesnost a věci, které jsou vykonány přesně do puntíku jak přikázal." Mé oči jsem pootočila v sloup a nechala Zoe mluvit dále.
"Úkol dva je ti jasný,-"
"Úkol tři,-" odmlčela se s vytvářením úškrnu na její tváři.
"Je jedno v jakém obchodu Calvin Klein vyzvedneš kolekci, ale pan Bieber ti nedal důležité informace o tom co máš říci, aby ti kolekci mohli dát, myslím si, že to udělal se záměrem, aby otestoval co jsi schopna pro práci udělat."
Mé zorničky se rozšířily, "to myslíš vážně?"
"Absolutně vážně, nestačí jen říct, že pracuješ pro pana Biebera, to by mohl udělat každý."
"Tak co mám teď dělat, Zoe?" Zoufalý tón opustil má ústa.
"Mám pocit, že mám schovaný kód pro vyzvednutí kolekcí v Calvin Klein obchodu, který nadiktuješ na pokladně a oni budou vědět, že jsi od pana Biebera," otočila se a začala hledat ve svém počítači.
Nervózně jsem se chytnula za své čelo, slyšíc klikání a zvuk klávesnice.
"Měla by jsi mě zbožňovat, protože jsem to našla." Prohlásila Zoe, vzala si můj papír s úkoly a napsala mi dolů na okraj listu kód.
"Ani nevíš jak moc tě zbožňuju, Zoe." Prohlásila jsem, přičemž se Zoe nevinně uculila.
"Tak, co tam máme dalšího,-" chytla papír oběma rukama.
"S úkolem číslo čtyři ti bohužel nepomůžu, nevím jaké má číslo majitel firmy Burberry. Zkus pohledat na internetu."
"Co kdybych se zeptala pana Biebera o čís,-"
"Na to zapomeň," vychrlila Zoe a ani mě nenechala dokončit větu.
"Nemá rád přebytečné otázky." Jen jsem kývnula hlavou s domněnkou proč je pan Bieber tak náročný.
"No a úkol číslo pět ti je jasný." Podala mi papír zpět do rukou.
"A teď utíkej ať vše stihneš."
"Děkuji, Zoe." Usmála jsem se na ni a odcházela pryč z budovy.
~~
Netrpělivě jsem seděla na zadním sedadle taxíku, hypnotizujíc své hodinky na pravé ruce, které ukazovaly čas 8:50.
Když se zelená barva na semaforu rozsvítíla všichni šlápli na plyn a mně se pomalinku ulevilo, že mám šanci to ještě stihnout.
Člověk by si nepomyslel, jak život asistentky může být tak stresující.
Nebo aspoň život asistentky pana Biebera.
Když taxík zastavil na parkovišti před firmou, hodila jsem taxikáři peníze, zavřela dveře a rychlochůzí si to mířila do budovy.
Podívala jsem se na hodinky,...8:57.
Výtahové dveře se otevřely a já vyletěla přímo ke kanceláři pana Biebera.
Zaklepala jsem na jeho dveře, čekajíc na povolení vstupu dovnitř, jenomže zpětné vazby se mi nedostávalo.
Zaklepala jsem znovu, chytajíc kliku a pomalým otevíráním dveří od kanceláře jsem nakouknula dovnitř.
Pan Bieber zde nebyl. Vstoupila jsem do prázdné kanceláře, nechávajíc dveře za mnou polootevřené. Přistoupila jsem k obrovskému stolu na který jsem položila kelímek s kávou.
Otočila jsem se s úmyslem na odchod.
Zadrhla jsem se v pohybu, když se o rám dveří opíral pán Bieber, sledujíc moji postavu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Dobrý de,-" přerušil mě.
"Koukám, že jdete na čas, je 9:00, jediná minuta a vaši práci by zastoupil někdo jiný." Hrubým a nekompromisním hlasem vyslovil, rozcházejíc se ke mně.
"Uvědomte si pro koho pracujete, slečno Darwin." Semknul čelist z čehož mu vyběhly lícní kosti, které přidávaly na přísnosti jeho obličeje.
"Jsem si toho zcela vědoma, p-pane Bieber." Nedokázala jsem čelit až tak ohromnému dominantnímu výrazu. Pohled jsem z jeho očí přemístila o kousek níž.
"Když se mnou mluvíte, tak se mi laskavě dívejte do očí, protože takové chování je vůči mé osobě neuctivé,"
"A vy se snad chcete chovat vůči mně nevlídně, slečno Darwin?"
"N-ne to rozhodně ne, p-pane Bieber." Můj hlas se stával nekontrolovatelným.
"Tak se na mě podívejte," pohled jsem pomalu přemisťovala na jeho úžasnou tvář, pokrytou menším roštím kolem růžových úst.
"To bylo naposledy, kdy jste při rozhovoru se mnou odvrátila pohled, rozuměla jste?"
"A-ano, pane Bieber," tón rozklepaného hlasu mě prozrazoval o mém ne příliš sebevědomém projevu a nervozitě uvnitř mě.
"Teď odejděte a běžte se věnovat dalším úkolům."
Kývla jsem hlavou a odcházela pryč.
Se zavřením dveří od jeho kanceláře jsem se zhluboka nadechla a popadnula dech.
Nechápala jsem, proč ke mně byl tak hrubý, když jsem udělala všechno jak jsem měla.
Se slzami na krajíčku jsem odešla do své kanceláře se věnovat dalším úkolům, které mi byly přiděleny.
Justin Bieber's POV:
S tělem v kterém bylo nahromaděné až příliš zlosti a vzteku jsem přistoupil ke svému stolu.
Otevřel si šuplík na pravo a vytáhl z něj předepsané léky na uklidnění.
Vysypal jsem ze skleněné lahvičky tři bílé pilulky, které jsem vložil do úst a následně je spolknul, pokládajíc se na kožené křeslo s přitisknutými víčky k sobě, zatnutými pěstmi chuť do něčeho nebo někoho praštit a silně, vypouštějíc oddechováním agresivitu z těla ven.
Popadl jsem svůj telefon, hledající číslo, kde bych mohl vypustit tu zlost a chtíč, a zároveň nechat své touhy se pořádně vyřádit.
