Všechny cesty vedou ke Drarry

Část 1- Ach ten blonďák

 Ahoj:) Tohle je moje první drarry, tak doufám, že se to bude dát číst:) Nešetřete kritikou, budu ráda za každý koment a nápad, jak bych povídku mohla zlepšit:)

Nořím se do tmy a objevuji se na pouti. Nejsem sám. Otáčím hlavu a mezi návštěvníky atrakcí hledám svého společníka. Ten přichází a tváří se nepříčetně. ,,To ten kretén nemůže myslet vážně!" Vzteká se, tváře z roznícení úplně rudé. ,, No Malfoy, kdybys alespoň jednou držel hubu, mohli jsme být úplně jinde!" ,,No a ty jsi v tom úplně nevinně, předpokládám!" Povzdechl jsem si. Stejně jako on, tohle jsem od Snapea opravdu nečekal.,,Takže naším úkolem je tady v tom mumraji najít kouzelný stánek s bylinami. Nejlepší bude, když se rozdělíme. Až ten stánek najdeš, vypal červené jiskry. Je tu takový zmatek, že si toho nikdo nevšimne. "

 Nečekal jsem na souhlas a rozešel se přímo doprostřed dění směr velké ruské kolo, blonďáka nechávaje za sebou. Malfoy se však ani nehnul. Až když hrozilo, že se mu ztratím z dohledu, rychle se rozeběhl za mnou. ,,To nemůžeš myslet vážně! Nikdy jsem na takovém místě nebyl, co když se mi něco stane? Mudlové a jejich stroje jsou hrozně nebezpečné! Třeba tady ten přístroj!" Rozkřikl se a ukazoval směrem na velký řetízkáč, v hlase patrný až hysterický strach. Prostě jsem se musel pousmát. Typický Malfoy.

 ,, To není vůbec vtipné! Vždyť mě tu klidně může i něco sežrat!" To už jsem se rozesmál nahlas, na tohle jsem fakt neměl. Malfoy jako by si náhle uvědomil, že se chová jak malé děcko, a tak rychle nasadil zpět svůj ironický úšklebek doplňující chladný výraz. ,, Nikam sám nejdu, aristokrat totiž nechodí sám. Buď půjdu s tebou, nebo si ty své bylinky strč někam." Řekl rozkazovačně a co nejpevněji, v jeho hlase však stále zazníval podtón paniky. ,, Dobře, když nebudu muset poslouchat tvoje kňučení, můžeš jít se mnou. A přidej, tímhle šnečím tempem to nikdy nenajdeme."  Malfoy už nic neříkal, ale opravdu přidal do kroku, jako by doufal, že bude z tohoto místa dřív pryč, ve tváři rezignace.

 Pořádně jsem se rozhlížel, kde by takový stánek mohl být. Zahnuli jsem doleva, doprava, kolem horské dráhy zase doleva, ale stále nic. Jen spousta lidí a atrakcí. Šli jsme právě kolem skákacího hradu ve tvaru dračí tlamy, když jsem si všiml, že zatímco když jsme vyšli a Zmijozel se ode mě držel na dva metry, jako by se bál, že chytí nějakou nemoc, teď už to bylo pouhých třicet centimetrů a stále se ostražitě rozhlížel kolem, jako by čekal, že na něj právě teď a tady vyskočí vlkodlak. Radši jsem na to nepoukazoval, ještě bych vyvolal další hádku. Raději jsem se snažil uklidnit své divoce bušící srdce, které se chovalo, jako kdyby opravdu kousek od nás vlkodlak stál. Do háje, co to se mnou je?

Stále jsme nic nenacházeli, a to už uběhly bezmála dvě hodiny. Prozkoumávali jsme nikam nevedoucí uličky a odbočky, zda něco konečně neuvidíme. ,,Pottere, ty jsi tak nepoužitelný, ani nedokážeš najít blbý stánek." Draco už začínal být zase nevrlý.,, Jó, Malfoy? Tak promiň, že nemám kompas! Hlavně že ty jsi to našel," dodal jsem ironicky.,, Cože nemáš?" Zeptal se zmateně. ,,To nic, nech to být".  „ Nenechám! Už mě ten pitomý školní trest štve! To nám nemohl dát něco normálního, jako drhnutí kotlíků? Koukej ten stánek rychle najít, to ty jsi tu mudla tělem i duší," prskl. ,,Malfoy, myslím, že vím přesně, co ti je, že jsi tak hnusný," významně jsem pozvedl obočí a nasadil chytrý výraz. (pak ještě dlouhá pomlka pro nastolení toho správného očekávajícího napětí:)) „ Máš prostě hlad! A proto se chováš jak blbec i když tu není nikdo, před kým by ses mohl předvádět. Víš co? Dáme si něco k jídlu, stačí přeměnit peníze." Když od Malfoye nepřišla žádná odezva, rozhlédl jsem se do stran, zda mě někdo nepozoruje, a vytáhl hůlku. ,,Pecunia!" Pak jsme našli nějaké občerstvení a já koupil sobě i svému brblajícímu společníkovi hamburger. Bylo vedro, a tak jsme si sedli do stínu na lavičku a oba si začali vychutnávat své jídlo.

 ,, Dík Pottere," ozval se do ticha Malfoy, v jeho hlase nebylo slyšet ani stopu po ironii. Vytřeštil jsem na něj oči. To není možné. ,, To myslíš vážně?" Prostě jsem se musel zeptat. ,,No co, jsem slušně vychovaný, na rozdíl od někoho, komu zřejmě nevadí, že druhý vidí i to, co právě jeho společník rozžvýkal. Trochu zahanbeně jsem zavřel pusu, to přece není možné! Vždyť je to Malfoy, malý rozmazlený fracek, který rozhodně nikdy neděkuje! Že by přece jen za těch šest let v Bradavicích přišel k rozumu? Tomu se mi ani za mák nechtělo věřit. Avšak od té chvíle, jako by se ty ledy několik let silné, částečně prolomily. Postupně jsem začal zjišťovat, že můj blonďatý společník a dlouhodobý nepřítel není zase až tak protivný a že se s ním dá docela dobře povídat.  

Malfoy:   Asi nikdy nepochopím,  jak tohle může být realita, ale světe div se, Potter není největší hlupák a nevychovanec na naší planetě! Je sice trochu neohrabaný a potřeboval by seznámit s etiketou společenského chování, nicméně docela mu to myslí a dá se sním povídat na normální úrovni, což o Crabbeovi nebo Goylovi rozhodně říct nemůžu. Stále je ale nehorázně nesnesitelný!

Když jsme dojedli a vydali se dál, rozhodl jsem se, že by měl Malfoy taky vědět, jak chutná ta „cukrová divná věc, kterou lidé nosí přilepenou na dřevěném klacíku, která vypadá jak výplň z polštáře a kterou se chtějí zřejmě udusit, když si ji tak cpou do pusy", jak výstižně popsal cukrovou vatu.Oba jsme byli překvapení, jak je to sladké a lepivé, ale Draco prohlásil, že by to měli prodávat v medovém ráji. Počkat, od kdy je to Draco? Jo, myslím, že mi začíná přeskakovat. I když, na tohle jméno bych si dokázal zvyknout, překvapivě vůbec nezní, jako když zvracíš. Trochu jsme se zapovídali o škole, když se před námi už potřetí objevil velký řetízkáč a mě něco napadlo. Tak jsem svůj úžasný nápad musel povědět Dracovi.

Malfoy:   S obrovským nadšením a jiskřičkami v očích se na mě otočil a já jsem věděl, že bych se měl bát. Ještě nasadil obrovský úsměv, jakoby se mu poprvé v životě podařilo správně namíchat nějaký mimořádně jednoduchý lektvar, a já ve zděšení začal couvat. V další vteřině mi byla odhalena příčina jeho děsivého chování.

,, Ty ses normálně zbláznil! Já jsem tvrdil vždycky, že jsi šílený, ale tohle předčilo všechna moje očekávání! A ty jsi tak naivní, že si myslíš, že na tu sebevražednou věc půjdu s tebou? Tak to ani omylem. Jestli se chceš zabít, je to jen tvoje věc, ale já se mám na to moc rád."

 ,, Malfoy prosím, nikdy jsem na tomhle nebyl, může to být ohromná zábava. Dívej, jak jsou z toho nadšení!"Ukázal jsem na skupinu lidí našeho věku právě vycházejících od kolotoče, smějících se od ucha k uchu a popisujících si zážitky z atrakce. ,,No, mudlové to taky nemají v hlavě v pořádku, zrovna tak jako ty!" ,,Malfoy, přece by sis nenechal ujít takovou zábavu jen proto, že jsi takový strašpytel." Teď jsem uhodil na citlivé místo, už nemůže couvnout.,, Já že se bojím? No to určitě! Jen si nechci zlámat vaz." ,, Neboj, slibuju, že je to bezpečné. Navíc jsou to dvojsedačky a budu mít po ruce hůlku," Malfoy sice pořád něco zuřivě mumlal, ale to už jsem kupoval lístky.

 O deset minut později už jsme se zvedali ze sedaček, já úplně zelený, blonďák ohromně nadšený. 

Malfoy:   ,,Kolotoč"- jak tomu prý mudlové říkají- se dotočil a já musel uznat, že vynalézavost mudlů, ač nerad, obdivuji. Nedokážu si představit, že by kouzelník věnoval byť jen polovinu času vymýšlením věci, jejíž účel je pouze pobavit lidi.

 ,,Teda Pottere, musím uznat, že tentokrát ses překonal. Bylo to opravdu super, nejdeme ještě jednou?" Vyptával se nadšeně, ale mě ještě trápila nevolnost z toho otáčení a navíc jsem stále musel myslet na to, že má dlaň ještě pořád spočívá v té jeho, a nevypadá to, že by ji chtěl jen tak pustit. Když se totiž kolotoč začal otáčet a stoupat, Draca to hodně vyděsilo a úplně nevědomky mi začal mačkat ruku. Když se pak uvolnil a začal si jízdu užívat, stále mě držel a já byl rád, protože bylo nevolno zase mě, a jeho dlaň představovala příjemné bezpečí.

 A Malfoy jako by si ještě neuvědomil, že už kolotoč skončil, mě stále nepouštěl. Nevím proč, ale teplo jeho dlaně jako by sálalo celým mým tělem a usazovalo se někde hluboko uvnitř, kde vytvářelo pocit, že jsem právě přesně tam, kde mám být. Bylo to znepokojující však velice příjemné a já se rozhodl, že se nebudu trápit tím, že takhle bych se v přítomnosti mého největšího rivala určitě cítit neměl. Taky jsem se nemohl zbavit lehkého ruměnce, jenž se mi už před hodnou chvílí usadil na tváři, a který ne a ne zmizet.