Všechny cesty vedou ke Drarry

Část 2 - Trochu se nám to komplikuje

Malfoy: Vysedli jsme z ,,kolotoče", jeho ruka stále spočívala v té mojí.

 Po očku jsem Nebelvíra nenápadně sledoval.

Nikdy bych to nepřiznal nahlas (takže jste to oficiálně neslyšeli), ale v duchu jsem se téměř rozplýval blažeností nad dřívějším nesnesitelným spolužákem.

Jeho lehce zarudlé tváře z rozpaků, kradmé pohledy a krásné plné rty, tvarující se do hřejivého úsměvu. Ale nejlepší byl samotný dotek. Poslal do mého těla vlnu silné energie a ještě nepoznaného, ale zvláštně živočišného a čistého vzrušení. A všechno tohle - nebo spíše jen on - způsobilo, že jsem najednou už nechtěl být ten rozmazlený spratek a chladný Zmijozel, který se k lidem chová jako k domácím papučím, jako by mu sám ministr kouzel měl prát hábit s flekem od marmelády a vůbec každý by měl splnit jakékoliv jeho nehynoucí přání. Jeho přítomnost způsobila, že jsem najednou už vůbec nebyl pyšný na to, že jsem povrchní Zmijozel. Teď jsem byl prostě rád, že mám možnost povídat si a trávit čas s někým tak zábavným a svým způsobem prostě neodolatelným, jako je tenhle Nebelvír.

Ach Draco, to už jsi klesl tak hluboko, že ti připadá, jako by to byl jeden z nejhezčích dnů ve tvém životě? To prostě nemůžeš myslet vážně.

Harry:

Šli jsme dál. Než jsem se mohl trochu víc zamyslet nad touhle nevšední situací, už mě Zmijozel za ruku táhl dál k budově, vypadající jako zmenšenina středověkého hradu. Zastavil mě přímo před vchodem, na tváři výraz velkého triumfu. Rozmáchl rukama ve vítězném gestu: podívej, co za úžasnou věc jsem vymyslel!

S výrazem trpícího domácího mazlíčka jsem si hlasitě povzdychl a zamířil k pokladně.

Strašidelný hrad. To jsem toho děsu ještě neabsolvoval dost?Ale Malfoy vypadal, že má druhé vánoce, tak proč vlastně ne?

Nemohl jsem si ale odpustit pobavené ušklíbnutí,když jsem sledoval hru emocí na dracově tváři. Bylo očividné, že zkouší schovat radost za masku chladného aristokrata. Když si ale uvědomil, že zachovat hrdost a nezájem je v tuto chvíli nadlidský výkon, na tváři se mu usadil upřímný úsměv. Bez jakékoli nadsázky by se dalo říct, že vypadal, jako by měl druhé Vánoce. 

Vozík se pomalu rozjížděl do útrob hradu. Jakmile jsme se ocitli za hlavními dveřmi, veškeré světlo zůstalo venku. Kolem nás se rozprostřela tma jako v pytli. Vozík se s vrzáním drkotal dál a my v napjatém tichu čekali, co bude. Když na mě vyskočil první nemrtvý, mohl se Draco potrhat smíchy.

 ,, I ty hrdino," ,,sklapni," hodil jsem po něm vražedným pohledem, což stejně nemohl vidět. Když pak leknutím vyjekl nad plastovou kostrou, hned jsem se cítil líp a začal si to užívat.

Nikdo v ten moment nemohl tušit, že se vše během chvilky změní.

Vše bylo v pořádku, než se ozval zvláštní zvuk, něčí výkřik a vozík se  prudce zastavil. Teď jsem se doopravdy lekl. Malfoy to nejspíš taky vycítil, už mi zase bolestivě tiskl ruku.    

,,Pottere, jsi si jistý, že se něco nepokazilo?"

,,Nevím, ale myslím, že je to možné." Malfoy měl pravdu, tohle nebylo normální. Začal jsem ho strkat z vozíku.

,,Hej, co děláš?!"

,,Hni se, budeme muset pěšky."

S brbláním se konečně začal soukat z vozíku. Jenomže hned jak z něj vysedl, podklouzly mu nohy a já ho sotva zachytil, aby nespadl dolů. Vozík se totiž zastavil na umělé skalce, vysoké asi dva metry.

,, Dík."

,, V poho,"  Snažil jsem se zachytit pruh světla, který by měl vycházet mezerou mezi zavřenými dveřmi.

,, Jsme ve výšce asi dvou metrů. Chtělo by to světlo." Odpovědí mi bylo tiše zašeptané Lumos kousek vedle mě.

Očima jsem kousek po kousku prohledával místnost hledaje východ. Jenže prostě a jednoduše, žádný tam nebyl.

,,Dobře, první bude nejlepší dostat se dolů, pak vymyslíme, co dál."

,, Takže musíme skočit. Jdeš první," rozhodl Malfoy, jako by to byla samozřejmost, a už mě postrkoval k okraji umělohmotné skalky. Nadechl jsem se k odpovědi, ale to už jsem padal směr gravitace. V poslední chvíli jsem chňapl Malfoye za košili a už jsme letěli dolů oba. Já první a draco přímo na mě. Čekal jsem prudký náraz, který nepřišel, na zemi byla voda.

,, Ty, jsi ten největší imbecil, jakého jsem měl tu smůlu v životě potkat!" Rozkřikl se Draco hned, jak se otřepal z prvotního šoku.

,, Ale prosím tě, jako by tě menší modřina zabila. A neječ, nevíš, jestli tu někdo není."

,,Tak menší, jo? Jsi hrozně tvrdý, budu mít modřiny všude a taky jsem úplně mokrý."

Neodpustil si výčitky, mluvil už ale tišeji.

,, Drž hůlku v pohotovosti." Měl jsem neodbytný pocit, že nás někdo sleduje.