Kobra 11 | FF

01x01: Co jsme ztratili v ohni

Byl jasný, slunečný den. Azurové nebe, po kterém se plachtilo mnoho druhů ptáků. Jejich zpěv se všude možně rozléhal. Tráva byla zelená jako nikdy. Třpytily se na ní kapky rosy. Všechny květy jen zářily rozmanitými barvami.

Malý turecký komisař, Semir Gerkhan, řídil v ten den svého stříbrného BMW miláčka velice rychle po dálnici. Otočil se ke svému spolujezdci, Tomu Kranichovi, a pravil: „Ty, Tome, myslíš si, že Hotte a Dieter někdy zruší jejich..." nedořekl ani svoji otázku, když mu do toho roztržitě skočil jeho parťák Tom.

„Porshe?"

Semir jen souhlasně zamručel a dál, velice soustředěně, pokračoval v jízdě. Na to se Tom pouze pohodlněji uvelebil na místě spolujezdce. Složil ruce v kříž a sledoval krajinu.

„Tak to tedy ne, kamaráde. Musejí si dávat sakra velký pozor na to, aby to Porshe nesešrotovali, jinak je Engelhardtová za živa roztrhá na kusy," usmál se Tom.

V tom se začali oba dva, Semir i Tom, smát. Až do chvíle, kdy jim úsměv spadl z tváře a všechen smích ustal. Semir totiž spatřil ve zpětném zrcátku tři černé Land Rovery, jenž se mu zdáli velice podezřelé a hlavou mu mihaly jen ty nejčernější myšlenky a obavy.

V tom spolujezdec z prvního vozu otevřel okénko, a i se zbraní se nechal osvěžit větrem, mezitím však střílel jako o život na Semirovo BMW. Ten se snažil všemožně kulkám vyhýbat.

Ostatní auta jako by se splašila a přidala na rychlosti.

Tom neváhal a také se vyklonil z okénka. Posílal přitom několik kulek na útočníky. Poslední auto trefil do pneumatiky. To se trošku i přes velkou rychlost jen zakymácelo a pomalu zastavilo u kraje dálnice.

Pronásledovali je už tedy jen dvě auta. Když Toma skoro zasáhli, vrátil se dovnitř.

„Co je? Už jsi skončil?" vyhýbal se dál Semir kulkám.

„Děláš si srandu?" žasl Tom.

Tom se užuž stěží natahoval pro vysílačku, aby přivolal posily, když se před nimi objevil dým a oheň, následován ukrutným výbuchem. A poté ještě tmou.

Po pár minutách se Semir na chvíli probral. Vše bylo zpomalené a pouze v útržcích. Ale všiml si, že jsou oba jen povrchově zranění. Z ran jim tekla krev. Kousíčkem oka však Semir mihotavě zahlédl dva zbylé černé Land Rovery, jak pomalu odjíždějí na odbočku z dálnice. První z nich měl otevřené okénko. Spatřil v něm velice známou tvář, jak se na něj zubí celou svojí ošklivostí. Poté vše pohltil prach a dým. Opět přišla tma.

Semir i Tom seděli zabalení do dek na obrubníku dálnice. Oba dva poškrábaní a oblepení náplasti. Dívali se na sanitu, do které nastoupila blonďatá lékařka, která se ještě před chvílí starala o ně. Zavřela dveře a poslední sanita s houkáním opustila dálnici.

Jejich pohled přešel mlčky k odtahovému autu, jenž nakládalo BMW na rozbor ke KTU. Semir mu se smutkem zamával a podíval se na Toma shlížejícího k nebi.

„Šéfová nás zabije," pronesl Tom a stále se díval k nebi, kde se vznášela helikoptéra televizní stanice RTL a s kamerou natáčela pohromu na dálnici.

Na služebnu se oba komisaři dostali za necelou hodinu. Andrea, celá vystrašená, jenž zrovna sledovala zprávy na stanici RTL, se vrhla svému muži ihned kolem krku.

„Jsi v pořádku, Semire?" pustila ho, aby mohl popadnout dech, z tak pevného objetí.

„Ano, Andreo," odpověděl s úsměvem, „nic mi není, neměj obavy," a pohladil ji po tváři, ta si ho ale ještě jednou přeměřila pohledem od paty až k hlavě