LOST IN MY THOUGHTS

1_vzpomínka

Ahoj. Tak tohle jsem já, Susan , člověk, osoba, kus textu. Potřebuji své myšlenky dostat ven z hlavy. Nevím kde se pořád bere tolik vzpomínek, vzpomínek jako jsou ty moje. Chci na všechno zapomenout, začít úplně od začátku a všechno udělat jinak. Myslím že tohle to si už každý ve svém životě řekl alespoň jednou, jednou jedinkrát uvažoval proč jsme tady, zrovna my . Proč jsem tady zrovna já, TA osoba, TEN kus textu co zrovna čtete. Možná proto aby jsem jednou zachránila svět , možná proto, abych zničila lidstvo, a také možná jen proto abych byla tady , teď a tady, vypisovala si svoje myšlenky z hlavy a doufala, že se konečně něco změní , a já zase jednou uvidím život z jiného úhlu.

Je těžké myslet pořád na to , co se mezi námi stalo . Mezi mnou a tebou . Bolí to, je mi špatně z toho co jsem udělala a nikdy si to jen tak neodpustím. Lehkovážnost, nadrženost, nebo snad tráva, alkohol a další svinstva? Ano ta svinstva, přitom je to vlastně pomoc a úleva , kterou každý hledá. Je to jak jeden lok, špatná myšlenka pryč, jeden potah, a mysl se regeneruje. Je to jak utéci do světa, kde nemáte omezení, kde nejsou žádné zábrany, myšlenky ani vzpomínky. Horší už je, když se ráno probudíte s halovou na zemi , a i když moc a moc chcete, nejde si na nic vzpomenout. " co jsem dělala? Co jsem to udělala?" nic jiného v hlavě není. A kéž by ani nebylo.

Pak přijde úsek "B" . Úsek kdy se vám začnou všichni snažit sdělit, co se vůbec dělo. snažíte se nevěřit, a zkusit vzpomínat sama. Samozřejmě to nejde, snažíte se pozastavit nad životem, a přemýšlet jak jen to jde, protože prostě nechcete za žádnou cenu uvěřit tomu, co říkají ostatní. "Ty jsi byla večer s ním."" Jak jsi si to užila? "" Co všechno jste spolu vůbec dělali?" "Já k sakru NEVÍM!" Dokáže mě vůbec někdo zastavit, zpomalit, pomoct? Nemůžu zas zkusit jen zapomenout? Ale co když zapomenu zase až moc? Já potřebuju jen přestávku, zapískat poločas v téhle podělaný hře.

Ale až do teď to bylo ještě v pohodě, jelikož teď , v té nejhorší části, v nejhorším úseku, je to co jste chtěli tak strašně moc. Vzpomínka. Další a další , začínáte si pomalu nejistě vzpomínat. Vzpomínky, myšlenky, jsou silnější a silnější , jsou delší , zapracované až do detailů. Najednou si uvědomíte , že už nechcete. Už si nechcete vzpomenout na nic. Na to, jak vás pevně tlačí k zemi svou svalnatou hrudí, jak se vás dotýká po celé ploše vaší kůže, a ani na to jak vás jeho prsty tvrdě uspokojují. Najednou se do vás nahrne smutek , ale v daleko větším množství vztek. Máte vztek na vás samotnou. Proč to jen zašlo až tak daleko.

A poté to přijde celé od znova . chcete zapomenout. Chcete si zase na chvíli odpočinout od toho všeho. Je to přece jednoduchý, jeden lok, myšlenka pryč, jeden potah , a mysl se regeneruje. Ale co když to zase nedopadne tak jak by mělo? co když se zase ráno probudím uzemněná k podlaze, skoro nahá , vlasy mě budou smrdět vodkou a na krku bude fialová modřina? To nikdo neví, můžu doufat, ale teď , teď chci zase zapomenout. cheers.