Too Bad For You

Second part

Neochotně jsem vylezla z taxíku a došlápla jsem svými černými kotníkovými kozačkami na příjezdovou cestu. Zvedla jsem hlavu k obrovskému domu a musím říct, že mě to vážně překvapilo. Byl to spíš šok. Stála jsem totiž před tím nejhezčím domem, co jsem kdy viděla. To se však hned změnilo, protože jak se zdálo, byla to ulice plná takových domů. Dokonce i větších. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ulice zbohatlíků. A tam jako bydlí můj strýc? To vážně?

Uvidím ho poprvé v životě, vůbec netuším, co za člověka to je. Ale člověk, co vlastní tenhle dům musí být nějaká mediální hvězda, jinak jsem si to představit nedokázala. Máma mi sice říkala, že za svého bratra by dala ruku do ohně, ale já z něho mám obavy už teď.

"Slečno? Chcete pomoct s těmi kufry?" zaslechla jsem za sebou hned po hlasitém odkašlání. Byl to řidič, který nejspíš netrpělivě čekal na to, až se uráčím si vzít svá zavazadla.

"Jo, děkuju." zahuhlala jsem zmateně a rychle jsem mu šla pomoct.

______________________________________________

Ač nerada, vyskočila jsem ze strýcova auta. Byla to černá Audi A5. V lepším autě jsem si zadek ještě nevozila. Ale ani mě to auto nepřekvapilo, protože po tom domu už mě nepřekvapí nic. Je to tam naprosto luxusní. Strejda, který je podnikatel, i jeho manželka se zdáli docela v pohodě, ale dost mě děsí to, jak si chtěli hrát na spokojenou rodinku. Ne, díky.

"Tak hodně štěstí, určitě zapadneš skvěle!" popřál mi strejda s úsměvem a mávnul na mě rukou. Zavřela jsem dveře od auta a otočila se čelem k vstupní bráně, která byla momentálně dokořán otevřená. Bylo září, první den školy. Aspoň jedno plus to mělo, třeba nebudu jediná nová. Jenže horší bylo, že jsem nastupovala do třetího ročníku. Kdyby to aspoň byl prvák. (nevím přesně, jak to mají v Anglii, tak jsem to napsala normálně podle našeho řazení:))

Pořád jsem stála na tom samém místě. Můj pohled směřoval na tu ohromnou budovu. Byla cihlová, tří patrová, nevypadala zrovna pěkně. Před ní bylo nádvoří, které bylo vydlážděné a kolem něj byl velký pás trávníku. Vydlážděnou část lemovalo pár laviček a několik stromů. Lavičky však byly plné studentů, kteří se spolu nejspíš dlouhou dobu neviděli, proto si teď horlivě povídali, občas se i zasmáli.

Přišla jsem si jako idiot. Stála jsem tam a nevěděla, co dělat. Většinou jsem neřešila, co si o mně kdo myslí, ale teď, když jsem byla sama proti všem, bylo to jiné. Hlavně mě děsilo to prostředí. Neznala jsem tu nic a nikoho. Uznala jsem však, že žádná záchrana pro mě asi nepřijde, tak jsem se svižnými kroky rozešla skrz nádvoří přímo ke vchodu do budovy.

_____________________________________________________

Den byl skoro u konce. Už mě čekal jen oběd v jídelně. Jenže když jsem viděla tu haldu lidí, na patě jsem se otočila s rozhodnutím, že si radši něco koupím. Jenže jsem hned vrazila do Emily, taková drobnější zrzka. Její jméno jsem věděla, protože s ní sedím na matiku. Jak jsem si všimla, nejspíš není taky zrovna nejoblíbenější. Jen jsem ještě nepochopila proč, ale zdá se už na pohled strašně milá.

"Kam jdeš?" zeptala se se smíchem, když viděla můj překvapený výraz.

"Já..No, asi to vzdávám. Radši najdu nějakej obchod a koupím si něco tam." vysvětlila jsem, příčemž jsem rozhodila rukama.

"A takhle to chceš dělat celou školu, jo? Prosím tě, pojď se mnou, sedneme si spolu. Stejně nemám s kým sedět." navrhla s úsměvem. Já nic neřekla, jen jsem se pousmála a přikývla na znamení souhlasu. Emily se poté rozešla směrem do jídelny. Stále jsem jí následovala, vyzvedly jsme si obě oběd a zasedli jsme k jednomu z volných stolů, kterých tu už moc nezbývalo.

Čekala jsem, že si nebudeme mít co říct, ale Emily hned začala mluvit.

"Tak mi něco pověz o sobě. A já ti na oplátku řeknu, co se o tobě povídá." lišácky se na mě zaculila a začala s chutí krájet maso.

"Achjoo, to bych radši nevěděla." udělala jsem naoko ztrápený výraz, "ale dobře, co chceš vědět?"

"Tak já nevím, třeba proč jsi se sem přestěhovala?" pokrčila rameny Emily.

"Mám být naprosto upřímná? Nechci tě šokovat." optala jsem se radši předem. Bála jsem se, že se se mnou potom nebude bavit ani ona.

"Zkus to."

"Měli jsme partu. Vážně skvělou. Skoro pořád jsme byli někde spolu. No a o víkendech jsme chodili pravidelně do jednoho klubu. To, že jsem chodila domů opilá bylo už tak nějak zvyklostí. Ale to, že jsem jednou přišla zfetovaná, bez mikiny, bez tašky, peněženky a mobilu, to už bylo prostě na mámu moc. Jenže v tý ráži jsem jí ještě řekla úplně všechno. Řekla jsem jí, co všechno jsem kdy vyváděla, jaký blbosti všechny jsem udělala...A tak mě poslala sem. Myslí si, že odloučení od kámošů mě uklidní." sklopila jsem pohled a vidličku jsem neustále zapichovala do samého místa v talíři. Nechápala jsem, proč jsem jí to vlastně všechno řekla. Nemohla jsem si něco vymyslet? Teď si o mě bude myslet, bůhví jaká feťácká slepice nejsem.

_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

•Tak, další díl je tady. Ale říkám to hned teď, myslím že takovouhle rychlostí to asi nebude přibývat pořád O:)

•V sekci Media je ten dům, jak si ho představuji. Není to zrovna extra britské, ale nevadí :D

•Vote i komentář s tím, co mám napravit potěší :))