Too Bad For You

Third Part

Mířila jsem domů ze školy skrz nějakou vážně podivnou část města. Nikde nikdo. A já blbá řekla strejdovi, že se chci projít, ať pro mě nejezdí.

"Proč bychom to kurva měli dělat?!"

Čím dál jsem šla, tím hlasitěji jsem slyšela různé nadávky a ne moc pěkné věty. Zrovna jsem procházela tak, že jsem na tu skupinku viděla. Byli tam jen chlapi, zhruba deset jich bylo a byli rozdělení do dvou skupin, obě skupinky stáli proti sobě. Mohlo jim všem být tak kolem 30 let. Mezi nimi se nacházeli asi tak tři mladší, jinak byli všichni podobní. Nemohla jsem se tam nedívat. Byla jsem moc zvědavá.

"Podrazíš nás a odstřelíme ti syna." řekl naprosto klidným hlasem jeden z nich, přičemž ukazovákem kynul k tomu nejhlavnějšímu z druhé skupiny, asi něco jako jejich vůdce, kapitán. Nikdo z nich na to nic neřekl. Všichni totiž byli moc zaneprázdnění sledováním něčeho jiného. Sledovali mně.

"Běž to vyřídit!" křikl zlostně jeden z vůdců, ten, jemuž bylo vyhrožováno, na jednoho z mladších. Ten byl oblečen celý v černé barvě, tričko s krátkým rukávem a džíny. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy.

Jen jsem tam stála se zmateným výrazem. Když se však nebezpečně blížil se zamračeným výrazem, rozběhla jsem se. Začala jsem utíkat dál v cestě, kde jsem měla pokračovat už dávno. Nenapadlo mě nic jiného. Prostě utéct. Protože podle jejich slov, nebudou moc přátelští

"Stůj!" křikl za mnou ten chlapec, jehož pověřili tím, aby mě "vyřídil". To si vážně myslel, že se prostě zastavím? Ani náhodou. Jenže byla jsem moc naivní. Netrvalo to zrovna dlouho a ucítila jsem pevný a bolestivý stisk na mé paži. Trhnul se mnou tak, že mě to otočilo čelem k němu. Pak druhou rukou chytil stejným způsobem mou druhou paži a natlačil mě na zeď. Nemohla jsem se hnout. Nevím, jestli to bylo tím, jak moc jsem se bála, nebo tím, jak pevně mě držel.

"Nech mě být." zakňourala jsem zoufale.

"Nic ti neudělám." zavrtěl hlavou. Díval se na mě tak naštvaným pohledem. Za celou dobu výraz nezměnil. Neustále se mračil.

"Jen přísahej, že nikomu necekneš ani slovo. A jestli jo, a já se to dozvím, tak tě zabiju. Rozumíš? Zabiju tě." řekl na to, o čem mluvil, až příliš neutrálním tónem. Jednou jsem kývla hlavou, jako že rozumím. Potom mě pustil a bez jediného pohledu navíc se otočil a rozešel se zpátky tam, odkud přišel. Já zůstala stát jako opařená. Po chvíli jsem se však po zdi sesunula dolů a zůstala sedět na zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit a pořád jsem před sebou viděla ten naštvaný výraz.

Koho k sakru odstřelí a proč?!

_____________________________________

_____________________________________

•Tak, konečně jsem to napsala a konečně se tam něco děje:)

•Vote i koment s tím, co bych měla vylepšit potěší :)