Faithfulness

~5~

Alexys

Pro děti začali prázdniny, nám nastala možnost zmizet z New Yorku. Samozřejmě, mohli jsme odjet už předtím, ale Zayn měl ještě pár věcí k řešení.
Sotva jsme se vymotali na letišti v Anglii, běžela k nám Safaa. Přijela společně s Yaserem, cpala se do kočárku a Zayn se zavrčením vrtěl hlavou.

„Kdybych chtěl, sestřičko, aby Zaynieho tvářičku znal svět, zaspamuju instagram." Omluvně se usměje, upraví plenku přes kočárek a chopí se jeho řízení.
„I na toto zapomeň." Zayn ji něžně odstrčil a omluvně se usmál. „Jsou to kurvy, zlato. Už jednou nám kočár vytrhli, po druhý nebudu riskovat..." Zkřivila jsem ret a kývla. Stalo se to čtrnáct dní zpátky.
Byli jsme venku, bez ochranku. Procházka po Central Parku v podvečer. Zayn měl kapuci, brýle, i já se maskovala a přesto nás poznali.
Jeden z paparazzi byl až moc drzý.
Přiblížil se, odstrčil mě od kočárku, Zayn mě zachytil těsně nad zemi a on se mezitím pokoušel Zaynieho vyfotit. Ten spinkal na bříšku, zakrytý tenkou plenkou, sahající mu skoro až k nosíku. Než stačil pořídit aspoň jednu fotku, ležel na zemi a z jeho foťáku se stála drť.

Divila jsem se, že nenahlásil Zayna na napadení, ale z velké části za to mohl i postarší, manželský pár. Muž se k nám ihned rozběhl, hulákal, co si to chlap dovoluje a přislíbil Zaynovi dosvědčení, kdyby něco.
Jeho žena se mezitím ptala mě, zda jsem v pořádku, kývala jsem na souhlas a sotva fotograf zmizel, zoufale jsem opakovala, že chci domů, že toto nezvládám.
Ani ta žena, ani muž, netušili kdo jsme. Brali nás jen jako celebrity, které potřebovali pomoct – díky za lidi, jako oni, že v nás nevidí jen bohaté a slavné ksichty – a nabídli se, nás doprovodit až domů.
Získali si naši důvěru i díky, Zayn si vyměnil s mužem číslo a jemu přislíbil pomoc, kdyby cokoliv potřeboval.
Přece jen, kdyby ten vůl Zayn udal, byla by to tahanice, slovo proti slovu... Svědek byl záhodný.

Zayn pevně držel rukojeť kočárku, mě tiskl k sobě z druhé strany člen ochranky, co cestoval s námi – měl tu maminku – vezl kufry.
Cesta do Bradfordu byla zdlouhavá, nudná, dálnice ucpaná... Usnula jsem a vzbudila se v Zaynově starém pokoji, se Zayniem u sebe a velkým Zaynem za sebou.

„Ahoj." „Ahoj." Usměje se, otevře oči a pohladí mě po tváři. „Kolik je hodin." „Po půlnoci." „Cože?!" „Štt, byla jsi unavená. Malý zase poslední tři noci nespal, v letadle jsi taky nespala... Usnula jsi, když jsme se konečně dali pořádně do pohybu. Půl hodinky po tom, co jsi spala, jsme dorazili a spíš tahem. Nemohl jsem tě budit ani na jídlo, nešlo to. Malý je spokojený, napapaný – proč se nikdy nedívám, jaký jsi začala kupovat sunar a přesnídávky? V tom obchodě, kde jsem byl s mámou, jsem fakt trpěl, při pohledu na ten výběr! – vykoupal jsem ho a před chvíli mu dával sunar. Máš hlad?" „Mhm, trošku... Jsi dokonalý." „Nouze mě donutila, lásko. Až dnes jsem asi zjistil, co vše se u miminka musí zvládnout." Vyprskla jsem smíchy, tlumila jej do jeho hrudi a nechala si přinést večeři. Maso s brambory a zeleninou.
Bylo to výborný, Zayn mi ujídal, zapínal přitom film...

U jeho rodičů jsme strávili měsíc. Měsíc klidu, spokojenosti i několika slz... Několikrát nám Trish pohlídala Zaynieho a my mohli být jen spolu. Vyrazit do města, udělat si výlet po okolí.
Zayn mi ukazoval svoje oblíbená místa, bral mě na místa, kam chodil jako kluk, ukazoval mi krásy Bradfordu...
Hned první týden tady, jsme vyrazili jen spolu do Londýna. Byť jsem v něm chvíli žila, moc jsem jej neznala a Zayn to chtěl napravit.
Ani nevím jak, ale kroky nás zavedly ke garsonce, kde žila máma, jenže... Nebyla tam. Až jakási žena nám prozradila, že se máma odstěhovala. „Snad do domu, kde žila její dcera, než se odstěhovala." Znělo mi v uších a do svého bývalého bytu, jsem šla s bušícím srdcem.

I přes její nevoli se vidět, jsem se chtěla setkat. Aspoň jí poděkovat za mlčenlivost...

Zaraženě jsem si prohlížela zvonky, nikde nebylo její jméno a Zayn z ničeho nic, zazvonil na můj bývalý byt.

„Prosím?"
„Uhm, dobrý den. Omlouvám se, že ruším a za případné nedorozumění, ale bylo nám řečeno, že by tady měla žít paní Swan. Brenda Swan...?"
„Vydržte chvilku." Ženský hlas, který nepatřil mámě, se odmlčel.

„Dobrý den." „Dobrý den." Zayn, který s ženou mluvil, pozvedl obočí. Byla starší, možná kolem padesáti a nejistě se usmála.
„Vy budete asi dcera, že?" „Vy znáte mou mámu?" „Poznaly jsme se. Nechcete jít dál? Asi není vhodné to řešit tady."
Nechápu co chce řešit, ale přikývnu. Při vstupu do bytu necítím ani náznak nostalgie, ne, nebyla jsem tu šťastná.
Posadili jsme se ke stolu, připravovala kávu a vrhala na mě lítostivé pohledy.

„Co je to?" Společně s kávou přede mě postavila obálku. „Dopis od maminky." „A kde je? Vůbec ničemu nerozumím."

Když skončila, nezmohla jsem se na nic. Dívala jsem se na stehna, po tváři mi tekly slzy a Zayn vedle mě, mi drtil ramena v sevření. Šeptal mi do ucha, ať se vypláču, jak ho to mrzí...
Ani jsem si neuvědomila, jak mě dostal do Bradfordu. Jak mě dostal do auta, cestu jsem si vůbec nevybavovala. Pak jsem musela usnout a vzbudila se znovu v jeho posteli, on seděl v nohách, opíral se o pelest a první, co mě zajímalo bylo, kde je Zaynie.

„U mámy... Vzala si ho dolů..." Přikývla jsem, na nočním stolku ležel dopis a mně se znovu draly slzy do očí.

„Baby..." „Proč mi nezavolala? Proč mou snahu bojkotovala a nechala mi jen blbej dopis... Zaynie, vždyť... Mohli jsme ji vzít k nám, nemusela být sama, nemusela skončit takhle..." „Lex, štt... Já nevím, nevím... A nikdy to už nezjistíme, nebo možná ano. Třeba je to v tom dopisu. Mrzí mě to, lásko, mrzí mě to a bolí mě to i za tebe. Je to hnusný, lásko... Nemělo se to stát, ale život si nevybírá." Držel mě v náručí, líbal do vlasů a já v uších slyšela hlas ženy z bytu.

„Jsem onkologický pacient, poznala jsme se s vaší maminkou na stacionáři. Ona měla rakovinu slinivky... Z čista jasna, jí byla diagnostikována a už bylo pozdě... Měla metastázy všude, jsou to dva měsíce, co zemřela. Tady... Začaly jsme spolu bydlet, pomáhaly si a jednoho dne... Zemřela mi v náručí.... Moc mě to mrzí, Alexys... Mluvila o vás, pořád.
Jak ji mrzí, jak se k vám zachovala, jak vás odsoudila... V tom dopise, se snad omlouvá, nevím. Nečetla jsem ho, to bych si nedovolila a tady, to je taky pro vás."

Byla to krabice, do které jsem jen nakoukla. Byly tam její lékařské zprávy se štítkem, kdybych jakkoliv onemocněla, abych věděla, na co zemřela. Byly tam fotky, když jsem byla malá, když jsem rostla, byly tam fotky Zaynieho i vystřižené fotky z novin mě, Zayna a malého. I u nich byl štítek se slovy o tom, jak toho všeho lituje. Jak vidí, že jsem vedle něj šťastná a to je místo, kam patřím.

„Milovala vás, i vás." Pohlédla k Zaynovi a pousmála se. „Vnouček byl pro ni vším. Pořád o vás mluvila..."

„Lásko..." „Hm?" „Nevím, co ti říct... Jen chci, abys věděla, že nejsi sama, ano? Budu tě držet tak dlouho, jak dlouho to budeš potřebovat. Budu ti pořád na blízku." „Já vím." Otřela jsem si tváře a zabořila tvář k jeho krku.
Vpletl mi dlaň do vlasů, pevně mě k sobě přitiskl a zašeptal, že mě miluje, že za pár dní se bolest otupí, byť nikdy nepřejde úplně.
Měl pravdu.

Týden jsem se zmítala v slzách, odmítala cokoliv dělat a jen brečela. Nechával mě samotnou, na moje přání, a jakmile se vzbudil, odcházel i s malým dolů, nebo někam ven s rodinou. Celý týden se o něj staral jen on, já byla schopná dát malému maximálně pusu.
Až pak to polevilo, bolest se mírně otupila a já mohla zase fungovat jako máma a jeho přítelkyně.