Believe in your dreams (Tomione)

7. | „Proč mluvíš takhle?"

"Dobrou noc, Hermiono."

"Dobrou, Parvati."

Ležela jsem na posteli ve své ložnici a vnímala oddechování ostatních spolubydlících. Děsilo mě to. Všichni byli tak bezstarostní, ale já?
Rozmýšlela jsem nad Křivonožkou a vším, co mi ve snu Tom sdělil. Rukou jsem zašmátrala pod polštářem a vytáhla onen deník. Byl to malý tenký deník, potažený starou tuhou kůží. Otočila jsem ho a zjistila, že na jeho vazbě býval nějaký nápis. Byl však příliš odřený, takže jsem dokázala přečíst jen první písmeno - T. Věděla jsem, co to znamená. Jeho majitelem je Tom.
Z nenadání mnou projela vlna zvědavosti. Ohlédla jsem se, jestli mě náhodou někdo nesleduje, a potom jsem opatrně deník otevřela. Stránky však byly prázdné. Listovala jsem zprava doleva jako divá. Všechno bylo prázdné. Proč?

Nechápavě jsem zaklapla deník a schovala ho zpátky pod polštář. Nemohla jsem spát. Ne proto, že bych byla čilá. Důvodem byly ty sny, kterým jsem se za každou cenu chtěla vyvarovat.

Ozval se hlasitý zvuk a okenice se prudkým větrem rozrazily dokořán. Vyskočila jsem z postele a zavřela je dřív, než by mohl jejich rachot všechny probudit. Můj pohled se přitom zastavil na něčem venku. Zahalená postava se rychlým tempem hnala přes školní pozemky. Párkrát jsem zamrkala, a když jsem znovu nahlédla z okna, byla pryč. Blázním. Vrátila jsem se zpátky k posteli, ovšem nedokázala jsem do ní znovu vlézt. Hlodalo mě svědomí.

"Musím najít Křivonožku." Zašeptala jsem do ticha a přikročila ke skříni, abych se převlékla. Venku nejspíš bude chladno.

***

Již převlečená jsem vycházela z bradavického hradu. Cestou jsem měla nejmíň třikrát nutkání to otočit a vrátit se do ložnice, nebo alespoň o mém nočním dobrodružství někomu říci, ale nakonec jsem odolala. Kdybych se o svých snech ostatním jen zmínila, považovali by mě za šílence. Tomuhle by neuvěřil ani Harry. Myslím.

Deník jsem si pevně tiskla k hrudi a kráčela ztemnělým krajem. Tráva mi šustila pod nohama a ostrý vítr naháněl vlasy do obličeje.
"Co to vyvádím," povzdechla jsem si nad sebou samotnou a přidala trochu do kroku, když už jsem zahlédla to místo. Otázkou nebylo, jak se dostanu do Chroptící chýše, ale v kolika kusech se dostanu z ní. Jestli vůbec. Nevěděla jsem, co mám očekávat. Byla to holá sebevražda. I přesto jsem však v rychlosti proběhla kolem vrby Mlátičky a zmizela v temných útrobách.

Pospíchala jsem tajnou chodbou a neustále se ohlížela, aby mě snad náhodou někdo nesledoval. Proč ten deník vůbec mám přinést do chýše? K čemu to Tomovi bude? A vůbec, proč má zájem o prázdný deník?! Co, jestli žádný Tom není a všechno to byly opravdu jen sny?

S každým dalším krokem ve mně rostly určité obavy. Málem jsem zapomněla dýchat. Zbýval poslední krok a já se ocitla v tmavé místnosti.

"Co teď?" Zamumlala jsem a nejistě se kolem rozhlédla. Mám tu ten deník prostě jen položit a odejít? Můj zrak spočinul na něčem rezavém, co se ke mně neprodleně blížilo, a moje srdce poskočilo radostí.

"Křivonožko, jsi v pořádku? Bude to dobrý, jsem u tebe." Sklonila jsem se k němu a chlácholila ho. Nevypadal nijak dotčeně, možná se dokonce tvářil veseleji než předtím. Zasmála jsem se a zakroutila nad ním hlavou, když se mi spokojeně začal třít o lýtka.

Znenadání se místností ozvaly kroky. Napřímila jsem se a rozhlédla. Zahalená postava vykročila zpoza rohu a natáhla ke mně ruku.

"Dej mi ten deník," vyzval mě přísným hlasem. Byl to muž.