Believe in your dreams (Tomione)

10. | Hádka

„Výsledky soutěže jsou tedy následující. Patnáct bodů pro svoji kolej získává tým pana Dedlara, který stačil v časovém limitu pětatřiceti minut přesadit třiadvacet kaktusů a nasbírat šestadvacet ampulek mrvomízy. Gratuluji."

Po ukončení hodiny jsem se s nasupeným výrazem odpotácela pryč ze skleníků. Samozřejmě, že to vyhrál Zmijozel. Jak jinak. Připadalo mi, že jim poslední dobou všichni nadržují. A nebo prostě zadávají schválně takové úkoly, ve kterých jsme vždycky my ti horší.

Utáhla jsem si šálu kolem krku a nakopla nejbližší kámen, který se však ukázal být těžším, než bych mohla očekávat. Zakvílela jsem a chytla se za bolavou nohu, takže když kolem mě proběhl nějaký ze studentů a strčil do mě, zavrávorala jsem upadla na zem. Vážně krása. Ale to ještě nebyl konec mého mučení, protože to za mnou někdo velmi inteligentní nevybral, zakopl o mě a svalil se po mém boku.

„Dávej pozor!" napomenula jsem ho, odstrčila a vyhoupla se na nohy. Uraženě jsem si ho prohlédla. Ovšem, že to byl Dedlar. Šikovně se zvedl a probodl mě naštvaným pohledem.

„To ty jsi tu ta, co se mi plete do cesty," zabručel a oprášil si hábit oběma rukama. Jako by ho ta trocha špínky měla zabít. Zavrčela jsem, popadla ho za rukáv a odtáhla z cesty ostatním studentům. Zastavila jsem až u jednoho z okenních výklenků a přinutila jej si sednout.

„Zatraceně, jsi vůbec normální?" Vytrhl se mi a věnoval mi pro změnu nechápavý pohled. Opravdu vypadal zmateně. To se snad nezmůže na nic víc? Po tom, co mi unesl kočku?!

„Jediný nenormální jsi tu ty! Do všeho musíš strkat nos. Nejdřív to s jezerem, potom Křivonožka a teď tě potkám i na hodinách bylinkářství! Vsadím se, že ten, do kterého jsem tehdy na chodbě narazila, jsi byl taky ty. A co ti jde? Nemůžeš prostě zmizet a nechat mě na pokoji?!" osočila jsem ho a teatrálně si založila ruce na prsou. Dedlar se ohlédl, zda nás někdo neslyší, a potom se naklonil blíž ke mně.

„Nemůžu za to, že chodíme do stejné školy," poznamenal. Dobře, v tomhle jsem se s ním přít nemohla. Ale to neměnilo nic na tom, že mi unesl kocoura a já se dožadovala odpovědí.

„Pravda. Ale co to s Tomem?" Při těch slovech jsem se zatřásla. Ve snech jsem ho nepotkala tak dlouho, až jsem na něj začínala zapomínat. Zmínit ho teď bylo jako připustit, že vše, co se předtím odehrálo, byla skutečnost.

„Co s ním?" odfrkl si Dedlar a změřil si mě pohledem. Očividně se vyhýbal jakýmkoliv odpovědím.

„Prostě mi řekni, o co šlo! Proč ho potkávám ve sn-"

„Sklapni sakra! Chceš, aby to všichni slyšeli?" okřikl mě a já se na chvíli zarazila. Měl pravdu. Tohle je jen mezi námi. Nevím, co bych dělala, kdyby se to rozkřiklo po škole. Všichni by mě považovali za blázna.

„Jen mi řekni, proč by nějaká vzpomínka potřebovala prázdný deník," obrátila jsem se na něj tišším hlasem. Šlo o prostou otázku a já doufala, že mi na ni odpoví. Vždyť to snad nebylo nic tak tajného, nebo ano? Samozřejmě je tu možnost, že všechny ty sny byly jen hlouposti a nic to doopravdy neznamenalo, ale proč by potom Dedlar tolik zapíral? Proč by prostě neřekl, že jsem cvok?

„Povím  ti jenom jedno," vstal, přešlápl z nohy na nohu a zatvářil se výhrůžně, „přestaň se v tom vrtat," sykl, otočil se na patě a odkráčel mi ze zorného pole. A tím mi finálně potvrdil, že všechno, co se stalo, byla pravda.

***

„Nevěděl jsem, že už jste tady," ozval se Harry, když dorazil k našemu stolu a usadil se vedle Ronalda. Teplá večeře byla na stolech a Brumbál zrovna vyzýval hladové studenty, aby se do toho pustili. Zavřela jsem knížku, co jsem měla před sebou, a obrátila se na Harryho.

„Co tě zdrželo?" zeptala jsem se a strčila knihu do tašky, jež jsem měla hozenou přes rameno.

„Jen jsme se domlouvali s famfrpálovým týmem na dalším tréninku," odpověděl nezáživně a naložil si na talíř nohu od kuřete. Ronald zopakoval jeho počin.

„Aha," broukla jsem a taky se pustila do jídla. Nestihla jsem však pozřít ani tři sousta a už jsem za námi uslyšela známý hlas. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Ron nespokojeně nahrbil. Jako kočka, co ji pohladíte po zádech rýžákem na podlahu.

„Ahoj, Harry! Celý den jsem tě hledal. Máš u sebe ten lektvar štěstí?"

Harry se ohlédl a mykl ramenem. „Ahoj, Coline. Promiň, bude to muset počkat."

„Ale no tak. Čekal jsem celý den! Jestlis to nechal v ložnici, klidně tam pro to skočím," nabídl se Colin. Pořád jsem doufala, že mu Harry něco řekne. Slíbil mi, že to udělá. Sice až zítra, ale stejně. Teď měl tu nejlepší příležitost. 

„No...jasně, tak...až dojím, jo?" zamumlal Harry. Jasně, že ten slib porušil. Takže to zase zůstalo na mně.

„Coline!" okřikla jsem ho a obrátila se na něj. „Harry o to očividně nemá zájem, tak co kdybys ho nechal na pokoji? Nech ho v klidu najíst." Zamračila jsem se pohlédla na Harryho, který splašeně kroutil hlavou. Nechtěl, abych to říkala. No, pozdě.

„Bavím se s Harrym. Tebe se to netýká, Hermiono." Uraženě si založil ruce na hrudi a na Harryho se usmál. „Tak teda po večeři? A dáš mi i kapku ochutnat?" rozzářil se a v prstech začal žmoulat popruh od foťáku, který se mu vlnil na krku jako had. To bylo z toho, jak pořád poskakoval. Nejspíš by mě nepřekvapilo, kdyby trénoval na závody ve skoku.

„Ehm...noo... asi jo," brblal Harry a nejistě si třel zátylek, jako by snad on byl tím, kdo udělal něco špatně. Tak to ne, to byla poslední kapka. 

„Krucinál, Coline! Tak jsi hlupák? Nechej Harryho na pokoji, nebo si mě nepřej! Tohle přeháníš a já už na to nemám trpělivost!" zakřičela jsem víc, než bylo třeba. Dění ve Velké síni se utišilo a většina obličejů se obrátila směrem k nám. Všimla jsem si i podezíravých pohledů od několika profesorů, především Snapea. Colin se zamračil, nazval mě mudlovskou krávou a utekl z místnosti. Polkla jsem. Ani poznámka Malfoye mi neunikla. „Ooo, slyšíte, jak si Pottera brání? Grangerová je žárlivka!" Na to se napříč celým zmijozelským stolem ozval smích. Nic udivujícího.

„Pardon," uniklo mi ze rtů a já zahanbeně sklonila hlavu. Uvědomila jsem si, jak špatně to mohlo celé vyznít. 

„Přesně tohle jsem nechtěl," vysvětlil Harry s pokroucením hlavy a zajel si rukama do vlasů.

„Jen jsem ho chtěla konečně umlčet," bránila jsem se tónem nakopnutého štěněte a zrakem hledala zastání u Ronalda. Ten byl ovšem příliš soustředěný na jídlo, než, aby řešil naše problémy. „Fajn." Zvedla jsem se od stolu a namířila si to do ložnice. Hádám, že takto se dnešní společnost odvděčuje za snahu pomoci. 

//Konečně je to tady. Původně to mělo být delší, ale rozhodla jsem se to utnout a zbytek nechat na další kapitolu.
Ještě chci upozornit na to, že mám v plánu příběh časem poupravit. Když si to tak zpětně čtu, pár věcí mi nedává smysl a krvácí mi oči. Takže, abyste s tím počítali. Díky.