The girl from Tokyo - [Tokyo Ghoul FF]

Důvěrná konverzace

Ráno mě probudila vůně čerstvé kávy. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem Utu jak mě přikrývá dekou. "Dobré ráno." vždy působí tak šťastně. Dívala jsem se na nápoj který mi podal. "Potřebujeme si promluvit. Je jasné že tady v 18. okrsku zůstat nemůžeš. Holubice jsou tu neustále ve střehu a dřív nebo později tenhle bar najdou." Bylo mi jasné kam tím směřuje. "Našel jsem řešení. Mám přátele v jedné kavárně jménem Anteiku. Určitě by se tam o tebe postarali." Na vše co mi říkal jsem jen kývala. Nechtěla jsem být na obtíž a tak jsem se podvolila jeho návrhům. "Dáš si snídani a pak vyrazíme. Takhle ráno při troše štěstí nenarazíme na žádnou holubici. Je tu ještě něco.. Před odchodem budeš potřebovat masku. Jakmile se nasnídáš přijď za mnou do mého pokoje." 

Ke snídani jsem dostala čerstvé maso které bylo snad ještě lepší než to minulé. Zapila jsem to kávou a hned po té jsem si to namířila do Utova pokoje. "Můžu dál?" Vždy se raději budu ptát. Žádný ghoul není zrovna dvakrát šťastný když ho někdo vidí při tom jak jí. "Jasně." Utův pokoj byl ve stejném stylu jako ten můj. Jen tam měl pár doplňků které já ne. Tetovací mašina a pár stojanů pro výrobu masek. "Ušil jsem ti zatím jen prototyp kdyby si chtěla jinou zastav se. Teď už ale není času na zbyt musíme vyrazit." S maskou kterou mi dal jsem byla spokojená. Byla celá černá s širokým úsměvem který vzbuzoval hrůzu. 

Cesta byla dlouhá ale naštěstí pro nás bez boje. Konečně se před námi objevila cedule s krásným nápisem Anteiku. Hned co jsem s Utou vešla dovnitř všechny pohledy mířili na nás. "Pane Uto.. Co vy tu děláte?!" Zvolala s úsměvem dívka s tmavě modrými vlasy které ji překrývali polovinu tváře. Její úsměv jí z tváře zmiznul při pohledu na mě. Na malou dívku která se za dlouhovlasým barmanem krčila jako malé dítě. Její naštvaný pohled mířil ke mě. "Ehm? Ty si jako kdo?" Dívka měla nevrlý hlas na kterém šlo poznat že není dvakrát nadšená z mé přítomnosti. Uta se na mě usmál a ochranářsky si stoupnul přede mě. "Hlavně klid. Není to tak jak to vypadá přivedl jsem ji kvůli tomu že přišla o domov a hledá svou matku. Nemá kam jít a u mě v 18. okrsku by jí hrozilo že by se nedožila rána." Modrovlasá dívka byla klidnější a na jejím obličeji se objevil úsměv. "No jeden volný pokoj tu ještě máme." řekl vysoký číšník se zrzavými vlasy. "No uvidíme co se dá dělat." strach z neznámých lidí mě opouštěl. Začala jsem se dívat na detaily kavárny která se dle všeho stane mým dočasným domovem. "Já už budu muset jít. Dobře se o ni postarejte." Uta se na mě pousmál a hned po té odešel. Opět všechny pohledy byly mířené jen a jen na mě. "No tak když už tu s námi nějakou dobu budeš bylo by fajn se znát jmény. Jsem Touka." S nedočkavým výrazem čekala na to až zaslechne mé jméno. "Mé jméno si nepamatuju.." šeptla jsem a sklopila pohled na dřevěnou podlahu. "To pak domyslíme." řekl vysoký zrzek který zrovna leštil malý šálek od kávy. "Jo jinak tohle je Nishki." "Takže Nishki a Touka.. No dobře."  "Tak a teď budeme potřebovat pár informací ohledně tebe a tvé rodiny. Touka mi gestem naznačila ať se posadím. Přinesla mi kávu a hned na to začala chrlit otázky. "Takže jméno neznáme. Pamatuješ si jméno tvé matky? Adresu? Nebo aspoň jak vypadala ulice nebo váš dům?" Otázky které ze sebe soukala jako náboje ze samopalu jí byly k ničemu. "Ne." Má odpověď byla jasná.

"No zavedu tě k tobě do pokoje. Odpočineš si a já si mezitím promluvím s Utou." Nechala jsem ji při víře toho že Uta zná více informací o mě a mé rodině.

Nebyla naděje na to vrátit mé vzpomínky zpět.