"Zachraň se kdo můžeš! Utíkej!" Všichni křičeli a já běžela jako o závod. Potřebovala jsem se zastavit a trochu nabrat dech. Vojáci byli všude a útočili na každého, bylo jim jedno, jestli to je dítě, zvíře nebo starý člověk. Pokud to nebyl voják, tak zastřelit.
Opírala jsem se za rozbořenou stavbou a nabírala kyslík do plic tak moc, až to bolelo. Za sebou jsem zaslechla, jak někdo jde po štěrku směrem ke mě. Cítila jsem cizí dech na krku, rychle jsem se otočila a udeřila pěstí. Celkem jsem se divila, že jsem se trefila. V bojových sportech jsem dobrá, ale přece jenom mám co trénovat.
Útočník se válel na zemi a držel za nos. Do tváře jsem mu neviděla, ale přejelo mi mrazení po zádech. Neměl vojenský oblek a vypadal jako někdo, koho moc dobře znám. Zvedl obličej z dlaní a podíval se na mě.
Ups. V hlavě jsem si nafackovala.
"Promiň Bene, já nevěděla, že to jsi ty." Omluvně jsem se usmála.
"Do hajzlu Rosemary, proč se nejdřív neohlídneš než praštíš? A proč máš takovou sílu? Zlomila jsi mi nos!"
"Jo? Až tak? Promiň, ale já nevěděla, že jsi to ty! Kdybych se měla otáčet za tím, kdo mě chce zabít, tak to ani nestihnu, protože by mě zabil. Logický ne? Nemůžeš mě místo toho pochválit za mojí rychlou reakci?"
Výmluvně jsem pokrčila rameny. Pořád se držel za nos a tiše klel. Po mém prohlášení přidal na hlasitosti. Zvedl obočí.
" Okey, fajn. Úžasná reakce, ale příště bij ty, kterým to patří a né někoho tak hodnýho jako jsem já. Bože, to tak zatraceně bolí! Za tohle chci, aby ses o mě starala a budeš mi dávat polovinu svého jídla jasný!?"
Už mluví o jídle, takže je v pořádku. Jestli si myslí, že mu budu dávat většinu svého jídla, tak je na omylu. Přikývla jsem a podávala mu ruku. Nevím, jestli se jí chytil nebo ne, protože jsem najednou byla mokrá a vrátila se do svého světa.
Ranní polévání studenou vodou není příjemný. Sakra, jaký blbec!
"Vstávej princezno, protože jestli ne, tak na tebe čeká druhý kyblík extra ledový vody."
Na důkaz pravdy svých slov pohnul s kyblíkem, kde to žbluňklo.
Do očí mi tekla voda a stékala po celém těle. Myslela jsem, že ho ukudlím. Vlasy mokré, celá postel mokrá, oblečení taky. Sakra!
Asi mu přišlo, že nechci vstávat, tak mi do obličeje cákl vodu. Celou dobu jsem měla křečovitě zavřené oči. Naslepo jsem vymrštila ruce a narazila na jeho břicho. Skácel se na zem a místo, aby skuhral bolestí, tak se smál. On se smál!
Podle hlasu mi bylo jasné, že je to Ben. Já mu ve snu dala pěstí a on mě v realitě polévá, tak je to normální?
V mžiku jsem byla na nohou a mračila se na někoho, kdo dostával záchvaty smíchu, protože mě polil. Takhle jsem to nemohla nechat. Dost rychle jsem našla mou zbraň. Kyblík, který jsem popadla a celý vylila na jeho svíjející postavu. Smích ho přešel, ale teď jsem to byla já, kdo se svíjel.
Snažil se mě chňapnout, ale uhla jsem a dala se na útěk. Nečekala jsem, že za mnou poběží. Nestihla jsem si navléknout boty, takže jsem z pokoje vyběhla na boso. Moje nahá chodidla pleskala přes celou chodbu a nesla dlouhou ozvěnu. Ohlédla jsem se a zděsila, protože byl skoro za mnou. Vyběhla jsem na zahradu a ihned zalitovala. Byla tam jenom jedna cesta a to k fontáně. Zkusila jsem se otočit, ale to on předpokládal. Předběhl mě a snažil se o to, aby mě hodil do vody. Držela jsem se ho jako klíště, takže jsme ve vodě skončily oba. Chtěla jsem nadávat, ale do pusy mi natekla voda. Vynořila jsem se a za sebou uslyšela zakašlání.
Otočila jsem se, ale jakmile jsem to spatřila, měla jsem chuť znovu se potopit. Chtěla jsem se podívat, kde je Ben, ale neodvážila jsem se ani pohnout.
Stála jsem před svým trenérem jenom v košilce.
"Ahoj Tome. Dneska je hezky viď?" Snažila jsem být v pohodě a dělat jakože nic. Hodila jsem úsměv a tvářila se jako něco malého a nevinného.
"Taky tě zdravím Rose. Neřekl bych, že je tak hezky, aby ses koupala. Jo, abych nezapomněl, tak jsi předvoláná před komisi a máš tam být v deset," podíval se na hodinky, "jo a je devět hodin, takže být tebou, zanechám koupání a jdu se připravit. Takže se zatím měj, uvidíme se na tréninku."
Aniž bych odpověděla, odkráčel.
Vylezla jsem z fontány a zahlédla, jak si Ben spokojeně leží na lavičce.
Parchant, s ním si to ještě vyřídím, ale později, teď mám celkem na spěch.
Dala jsem se do běhu a bylo mi jedno, že na mě každý kouká a ťuká si na čelo. Doběhla jsem do pokoje, zabouchla dveře a ihned šla do sprchy. Snažila jsem se uklidnit tep a mluvila sama k sobě. Neboj Rosemary, to zvládneš. Určitě ti nechtějí dát pokárání. Nejsi malá holka, i když skákat do fontány není moc dospělý, ale pořád nejsi malá, aby tě kárali za hlouposti. Usmála jsem. Přece ale jenom to byla sranda. Už se těším, jak mu to vrátím. Bene, těš se!
Vylezla jsem, osušila se a zahleděla na sebe do zrcadla. Místo obvyklých hnědozelených očí jsem je měla zelený. Vypadaly jako kočičí. Zavrtěla jsem hlavou nad mou představivostí a šla se obléknout. Něco jsem na sebe hodila a mokré vlasy si dala do gumičky. Podívala jsem se na hodiny 9:50. Navlékla jsem si tenisky a dala se do běhu. Byla to celkem dlouhá cesta a pochybuji, že ji za deset minut stihnu. V kapse mi bzučel telefon, ani jsem nevěděla, že jsem si ho vzala. Podívala jsem se na číslo. Neznám, neberu.
Konečně. Před sebou jsem viděla obrovskou budovu. Celá skleněná. Proběhla jsem vchodem a vybíhala schody. Doběhla jsem na minutu přesně. Dveře, před kterýma jsem stála se otevřely a zvaly dovnitř.
Poslušně jsem se postavila před deset lidí, kteří na mě upírali pohled ve svých pohodlných křesílkách. Slova se ujal nejstarší z nich. Jordan McCain.
"Dobrý den, slečno Rosemary Flynn. Jsme rádi, že jste nás poctila svou přítomností. To, co dnes chceme rozebírat se vám moct líbit nebude. Dobrá, tedy k věci. Situace se zhoršila a je potřeba zasáhnout. Naše obrana už je oslabená a další lidi ztratit nechci. Je to všechno na vás Rosemary. Doufám, že nezklamete. Věří ve vás celá společnost. "
A je to v háji. Pomyslela jsem si a skousla vnitřní stranu úst.
