V puse jsem cítila, jak se mi po jazyku začala valit krev. Kousla jsem tak moc, až jsem si prokousla vnitřní stranu úst. Zmateně jsem polkla, aby si toho nikdo nevšiml a zadívala se na nejstaršího. Jordan McCain se na mě koukal, jako že já zvládnu spasit celý svět, a kdo ví co ještě. Ano, jsem trénovaný voják s podivnou schopností, ale teď opravdu nevím, jestli zvládnu mrknout, natož zachraňovat. Vždycky jsem byla cvičena na tuto událost, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to přijde. Bylo by lehčí, kdyby chtěl, abych udělala kotrmelec.
Zastavila jsem myšlenky, ze kterých by se mi rozskočila hlava a nasadila odhodlaný pohled.
"Uvědomuji si, že je na mě velká zodpovědnost, ale nemohu slíbit, že nezklamu. Budu dělat všechno proto, abych co nejvíc pomohla." Vydechla jsem zadržovaný vzduch a uvolnila ruce. "Celou dobu jste říkal, jak vše zvládáme a teď se stalo co?" Všimla jsem, jak přivřel oči. Nechtěl na otázku odpovídat.
Zavrtěl hlavou. "Do toho vám nic není Rosemary."
Nadechla jsem se a zklidnila dech. To si piš, že mi do toho něco je, dědku!
"Opravdu? Nemám právo vědět, co se děje a tak nějak všechny okolnosti? Já jenom, že jste mi řekl, jak na mě spoléhá celá společnost, ale asi to budu mít opravdu těžké, když o tom nic nevím. Víte, mé schopnosti nejsou tak dokonalé, jak si asi myslíte. Nečtu vám myšlenky, mohu se objevit pouze ve snu nebo denním snění a tak trošku si pohrát s lidskou myslí, což asi moc dobře víte, jelikož jste mě tak vychovali, ale víc opravdu nezvládnu. " Zadívala jsem se mu do očí, protože on ví, kdo jsem, možná líp než já sama.
Začala se mu zvedat hruď, vypadal, jako že chce bouchnout. Kývl hlavou a začal.
"Každým okamžikem na mě děláte dojem Rosemary, jsem rád, že jsme vás tak vychovali a že znáte své schopnosti. Asi chcete odpověď na otázku. Nu, dobrá tedy. Před měsícem se nám dostala zpráva, že nám řídnou řady a už to dlouho nevydržíme. Nepřátelé přišli s vylepšeným systémem, jak nás vyhladit nebo si nás podmanit. Zpráva obsahovala i obávanou myšlenku, že i oni mají někoho, jako jste vy. Tedy stejně nadaného. Ano, také mě to překvapilo, protože jsme si všichni mysleli, že jste jediná, což jste asi byla, ale oni začali vynalézat možnost, jak udělat stejně dokonalého člověka. Víme, že mi na tom jsme lépe, protože u vás to je způsobeno geny. Nehledě to, že jste neskutečně učenlivá a obratná ve všech bojových sportech. Vidíme ve vás tu nejlepší možnost, jak vše vyhrát. Jelikož nevíme, kdy další útok očekávat, začnete s tréninky okamžitě. Rozhodli jsme se, že se pokusíme rozšířit vaše nadlidské schopnosti a čekáme vaši plnou spolupráci a úspěšný výsledek. Doufám, že jsem vám dal na vše odpověď a nyní se můžete odebrat na cvičiště za vaším trenérem. Již tam na vás čeká. Nashledanou, Rosemary."
Kývla jsem hlavou a odešla. Nadechla jsem se, až když jsem byla venku. Kruci! Sakra! Pomoc! To nezvládnu! Co to po mě chtějí?! Nejsem stroj! Nebudu skákat, jak oni pískají!
Sevřela jsem ruce v pěst a nevnímala, že se mi v dlani rozlilo něco horkého. Dala jsem se do běhu a chtěla tomu všemu utéct. Běžela jsem, jak nejvíc jsem mohla a pocit bolesti všeho, mě tak nějak zvláštně uklidňoval. Když jsme nemohla křičet, protože jsem nemohla najít hlas, aspoň se z toho vyběhám. Cítila jsem, jak mě začínají pálit plíce a ještě jsem přidala. Byla jsem tak zamyšlená a rozladěná, že jsem si nevšimla trenéra, který čekal na mě venku a v nejvyšší mé rychlosti do něj narazila. Uhodila jsem se do spánku a začala hledat Toma, ale ten mezitím, kdo ví kdy, stihl vyskočit a hleděl na mě z výšky. Strašně se mi motala hlava a nechtěla jsem ani vstávat. Ležela jsem na zemi a dělala, že tam nejsem. Zavřela jsem oči.
"Ehm, Rose? Já tě vidím. Pokud si myslíš opak, tak tě ujišťuji, že ještě nemáš barvu dlažby."
"Eeee? Ne, nevidíš. Nejsem tu."
"Mám tě zvednout jako malou holku? Opravdu chceš tuto možnost? A vytahat za ouška, že se máš koukat kam běžíš a co srážíš? Rosemary? Tobě je zase pět? Dobře."
Jeho silné ruce mě obeply a zvedaly ze země. Chtěl mě postavit na nohy, ale ty jsem měla jako z gumy, tak si mě přehodil přes rameno a vešel do tělocvičny. Nikdo tam nebyl, což bylo divný, protože vždy je tady hrozně moc lidí, kteří trénují, ale dnes ne, zvláštní. Položil mě na lavičku a zadíval se na mě. Kývla jsem, jako že mu děkuju a jsem v pořádku. Tom je na mou tichou odpověď zvyklý. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zadívala se na prázdnou tělocvičnu. Je to obrovská místnost, která je osvícená mnoha světly. Kdyby jste ji chtěly přeběhnout, tak by to trvalo asi pět minut. Je to největší místnost, kterou tady máme, protože každý den jsou tréninky všech, které trvají až do tmy, někdy do noci. Na konci tělocvičny jsou dveře, za kterými je posilovací místnost. Všude jsou stroje všemožných využití. Občas se tam uchyluji, protože se chci zdokonalovat a utéct od toho všeho. Díky novým útokům nepřátel a celkově vysokých kritérii Jordana McCaina a vlastně všech, bude tahle lavička a možná žíněnka moje nové místo na spaní. Ani jsem se nesnažila myslet na to, jak to bude probíhat. Ze všeho mě vytrhl Tom, který mi poklepal na stehno.
"Dobře, odpočinek byl, teď výkony. Jelikož jsi ve svých bojových schopnostech nejlepší, tak budeme zdokonalovat tvoje telepatické schopnosti. Ano, všechno co se týče tvého zdokonalování vím, takže se dáme do toho." Zvedl se a já jen tak tak nespadla. Zadívala jsem se na něj prosebně, aby mě nechal, že potřebuji spát a tak prostě všechno. Nezabralo to, dal si ruce v bok a čekal, až se zvednu. Nechtělo se mi, ale musela jsem, jinak by se mnou asi hodil, což už několikrát udělal. Takhle mě nemůže zabít, ale asi mi něco zlomil. Jsem tak trochu jiná a všechno je u mě tak trošku rychlejší i hojení ran a srůstání kostí. Zvedla jsem se a zadívala se mu pohrdavě do očí.
"Tak co tam pro mě máš, Tome?"
Zazubil se a uvolnil postoj. "Ty znáš svoje schopnosti, víš co dokážeš, ale nedokážeš toho náhodou víc? Jsi nejsilnější z nás všech. Ani nevíš jakou máš moc. Kdybys chtěla, můžeš udělat cokoliv. Tohle všechno se zřítí, zapálíš město, každého zabiješ. Na nás dvou je, abys to rozvinula a stala se účinnou zbraní. Počítám s tím, že to nebude hned, ale ty jsi prostě jiná. Zvládneš to Rose, věřím ti. Pomůžu ti, ale to nejdůležitější musíš zvládnout sama. Svou mysl. Ano, vše má své riziko. Může tě to zníčit."
