Life Between Lines

ABC Café

Stále se mi motala hlava a klopýtala jsem téměř při každém druhém kroku. Najednou ten fešák, jehož jméno jsem po tak krátké době zapomněla, vytáhl k kapsy placatku a lokl si čehosi, co bylo uvnitř.
„Chceš ochutnat?"
Podal mi stříbrnou placatku a já si maličko cucla.
„Fuj!" namítla jsem a podala mu ji zpátky.
Podivná tekutina uvnitř měla velmi hořkou chuť a nechutnala jako žádný alkoholický nápoj, který jsem doposud ochutnala.
Zasmál se a vrátil placatku zpátky do kapsy.
     Najednou zastavil přímo před domem, který mi byl velmi povědomý. Nad jeho vchodem se houpala rudá vlajka. To musí být ta ulice, ve které jsem se objevila. Rychle jsem se otočila a snažila se najít dům, ze kterého jsem vyšla. Ale nikde nebyl. Ulice byla na chlup stejná, jako ta, kterou jsem viděla poprvé, ale onen dům nikde.
„Tak jsme tady." pousmál se a otevřel mi dveře.
Pomohl mi dostat se dovnitř a já se rozhlédla po veliké místnosti, plné rudých vlajek a trikolór.
„Kde je Courfeyrac? Potřebuji slečně pomoci."
Vsichni v místnosti se na nás otočili a prohlíželi si mě od hlavy až k patě.
„Kde jsi splašil holku Grantaire?" pronesl se smíchem podivný kluk v ještě podivnější vestě.
„Našel jsem ji ležet na zemi, zraněnou..." dodal Grantaire.
„Tebe taky často nacházíme na zemi, ale ne zraněného." zasmál se Courfeyrac a přinesl obvazy.
„Predstavíš nám konečně tu tvou slečnu?" pronesl ten podivný kluk.
„Jmenuji se Sam." řekla jsem dříve, než stačil Grantaire odpovědět.
„Jsi odtud?"
Těžce jsem polkla a snažila se ze sebe dostat nějakou odpověď. Všichni v místnosti na mě zírali a prohlíželi si mě. Zrudla jsem jak rak.
„Já... no... ehm... nejsem odtud."
„A odkud jsi?"
Udělalo se mi mdlo.
„Já nejsem vůbec odtud..." vysoukala jsem ze sebe.
„Jak to myslíš?" zeptal se Courfeyrac obvazujíc mi hlavu.
Od pohledu byl velmi sympatický, měl přátelské oči a přívětivý úsměv.
„Neboj..." prohlásil náhle.
On mi snad četl myšlenky...
„Já.... já nepocházím vůbec z Francie. Vlastně nevím, jak jsem se sem dostala." snažila jsem se říci co nejtišeji to šlo.
„A odkud tedy jsi?" zamračil se trochu.
„V tom je ten problém... ehm...  z budoucnosti." vyhrkla jsem.
Bylo to nejspíš více nahlas, než jsem předpokládala.
V místnosti se rozhostilo ticho...
Najednou vypukl hlasitý smích a narůstal.
„Ty ses teda musela praštit, to ti povím." zasmál se zase ten podivín.
„Nedal ti Grantaire něčeho loknout?"
V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než si stát za svým.
„Říkám pravdu, vážně! Vždyť vidíte moje šaty."
„Jak tedy dopadne revoluce?" Ozvalo se najednou odkudsi. Podívala jsem se přes Courfeyracovo rameno a za ním stál velmi mladý, světlovlasý muž v červené vestě. Poznala jsem o koho jde. Byl to Enjolras.
Ústa jsem měla dokořán a nevěděla, co říci.
Nemohla jsem mu přeci říct, že všichni zemřou.

*Na obrázku je Enjolras.