Before I die..

Welcome to reality..

"Takže vám nezbývá nic jiného, než zpříjemnit jí poslední chvíle života. Nedá se s tím nic dělat. Je mi líto."

Slyším doktora, jak mluví k mým rodičům, přestože mě poslali do vedlejší místnosti. Moje matka propukla v pláč. Měla bych taky brečet. Ale já nemůžu.

Mám strach. Strach mě ovládl víc. Co bude, až umřu? Jaké to bude, až to přijde? Bude to bolet? Mám strach.

"Jste si jistý, doktore, že už jsme vyzkoušeli opravdu všechno?", slyším hlas svého otce.

"Bohužel, je mi líto. Nic nepomohlo.", odpoví doktor. "Má pět měsíců, více času bych jí nedával. Nemá ani naději."

Nemohla bych být doktor. Říkat rodičům, jejichž dítě jim doslova před očima umírá, kolik času mu ještě zbývá. U povolání lékaře je tohle na denním pořádku.

Rodiče vyšli z ordinace. Na tvářích falešný úsměv a slzy.

"Pojď, jdeme domů, zlatíčko.", vybídne mě matka.

"Mami, nebreč.", snažím se jí utěšit.

Matka začne plakat ještě víc. Trhá mi to srdce, je to kvůli mě! Už nic nebudu říkat. Budu dělat, jakože se dožiju maturity. Založím si rodinu. Budu mít milujícího manžela a děti. Budu spokojeně sedět na houpacím křesle, plést a vyprávět vnoučatům pohádky.

Je sychravý listopad. Vycházíme z nemocnice a míříme k našemu autu. Nikdy nebudu mít řidičák. Ani auto. O tolik věcí přijdu.

Nasedáme do auta. Otec se snaží odlehčit situaci, a proto začne vyprávět svoje vtipné příhody z dětství. Snažím se nemyslet na to, co jsem slyšela. Snažím se smát a užívat si života, dokud to jde.

Když zaparkujeme před domem, Ginger už nás vítá. Je to tříletá fenka bernského salašnického psa. Dostala jsem jí, když mi bylo třináct. Tehdy byla ještě malé roztomilé štěně. Teď je mi šestnáct a mám umřít. Paráda.

"Gin, pojď ke mě!", zvolám na fenku.

Vzápětí kolem mě začne ztřeštěně pobíhat.

"Pojď domů, venku je ošklivo!", vybídnu jí.

Chtěla bych být stejně šťastná, jako ona.