Before I die..

Den první

Takže jo. Zemřu. A vím to jistě. Víc než půl roku už žít nebudu a to jen proto, že mám tuhle blbou nemoc! Ale ne.. Nechci se zas utápět ve vlastním smutku a dívat se na svět jen jedním okem. Musím žít naplno a taky že budu. Nic mi v tom nezabrání.

Vzpomínám si, co všechno jsem kdy chtěla zažít. Letět balónem, skočit z útesu do moře, udělat párty u bazénu.... Ale proč bych nemohla? Sakra, prober se, vždyť máš ještě přibližně pět měsíců! To prostě půjde, jo..

Jak že to říkal ten doktor?

"Nedávám jí víc, než pět měsíců"

Jo, fajn, takže počítejme s tím, že těch pět fakt mám. Čas je teď to nejcennější, co mám.

Jakmile jsem se to dozvěděla, začala jsem si psát seznam. Seznam mých "posledních přání", nebo jak to nazvat. Takhle to zní stupidně, ale chci ještě něco stihnout, než zemřu. Jak by bylo vám, kdyby jste byli v mé kůži? Hádám, že moc dobře ne.

Ten seznam mi visí v pokoji u zrcadla na toaletním stolku. Vždycky, když ho vidím vidím zároveň i sebe a to, jak mě nemoc ničí. Slábnu. Padají mi vlasy. Mám oslabenou imunitu. Dobře, to se tam zrovna vidět nedá, ale rozhodně to cítím, když moje tělo napadne třeba "obyčejný" kašel. Jo, pro vás obyčejný, pro mě už ne.

Za měsíc a půl mi bude sedmnáct. Docela velký číslo, no ne? Máma s tátou už vymýšlejí, jak to oslavíme. Berou to jako nějakou "událost roku". Jsou úplně posedlí. Ale mám je ráda.

A teď zpět k tomu seznamu.

Je tam 20 bodů. Původně jsem jich chtěla víc, ale co člověk dokáže za pět měsíců? Budu šťastná, když tohle jo.

1. Pořídit si malířský stojan

Jo, to zní vtipně. Ale já prostě od mala ráda kreslím. Kreslím pořád - kdekoli, kdykoli a na cokoli. Mít malířský stojan jsem vždycky chtěla.

2. Pořádně se naučit hrát na housle

Na housle hraju asi dva a půl roku. Začala jsem se učit, protože mě to vždycky fascinovalo. Miluju zvuk houslí a byla by paráda umět si něco zahrát jen tak, sama pro sebe.

3. Podívat se do Londýna

Jo, jo. Londýn. Tam jsem vždycky chtěla bydlet, i když jsem tam nikdy nebyla. Ale já se tam musím podívat, i kdyby se dělo cokoliv! O tomhle městě vím snad všechno. Doma mám asi deset knížek typu "Průvodce Londýnem" nebo "Londýn od A do Z". K tomu se váže i bod číslo

4. Letět letadlem

Je to tak. Já, Rachel Fosterová jsem ještě NIKDY neletěla letadlem.

5. Získat pandu

Panda - maskot naší školy - se uděluje každý rok pouze jednomu studentovi za činnosti škole prospěšné. Ráda bych ji získala, aspoň jednou. Každoročně organizuju maturitní večírky, školní zápasy ve fotbale, hromadné výlety, exkurze.. Baví mě to, nesmějte se.

Víc věcí se dozvíte později, protože bych si je ráda nechala pro sebe. Teda aspoň zatím.

Je víkend, respektivě neděle. Zítra zase do školy. Měla bych se učit, protože píšeme test z příroďáku. Tohle je předmět, kterej fakt nemusím. Takže na to kašlu. Radši si zalezu do postele s knížkou a hrnkem horké čokolády.

Přemýšlení o životě, hledání jeho smyslu.. Na to jsem byla vždycky expert.

Ale už ne.

Musím napsat Jane.

Jane McWoodová je moje nejlepší kamarádka. Bavíme se už od první třídy a šly jsme spolu i na gymnázium. O mé nemoci ví a snaží se mě ve všem podporovat, drží mě nad vodou a dokáže mě rozesmát. Nemáme před sebou žádná tajemství, takže jí to sdělím co nejdřív.

***

"...ano vážení občané, bohužel je to tak. Naše město je v ohrožení. Odjezd za hranice státu nebude mít žádný smysl. Vezměte svoje děti a schovejte se do bezpečnostních krytů. Každá čtvrť má postaven svůj kryt na konci města. Žádáme občany, aby se do zítřejšího odpoledne dostavili do...."

Slyším tátovu puštěnou televizi až sem. Scházím dolů a vidím své rodiče, jak se k sobě tisknou na pohovce před televizní obrazovkou.

"Děje se něco?", zeptám se nejistým tónem.

Oba stále sedí a upřeně sledují ranní zprávy.

"Půjdeme do krytu. Zvířata tam můžou po dohodě. Ginger vezmeme s sebou."

Bezva, další výprava do krytu a poslouchání keců moderátorů o tom, jak jsme v nebezpečí a jak se nemáme ničeho bát. Tohle se stalo už několikrát, ale vždycky se jen přehnal déšť nebo slabá bouře, kterou bysme všichni mohli přečkat v pohodlí domova. Ani ti naši meteorologové neumí předpovědět nic pořádného. Hurikán, to tak.

"Jasone..", snaží se uklidnit tátu moje mamka.

"Kate, víš, že tohle špatně nesu. Udělejte to pro mě a pojďte se tam schovat."

"Fajn..", prohlásí matka. "Sbalte si věci. Asi tak na týden."

Historie se opakuje. Jako bych neměla svých starostí dost. Doufám, že tam bude wifi, Jane mi ještě neodepsala a jejich kryt bude o kousek dál od toho našeho. Sbalila jsem si oblečení, notebook a.. seznam. Nezapomněla jsem na žrádlo pro Ginger. Fajn, můžeme jít.

"Vyrážíme vstříc dobrodružství!", zvolá otec.

Jo, to jsme fakt šťastní.