Běh o život

Jonas pomalu otvírá oči, vidí nad sebou jen černou oblohu a větve stromů. Nepamatoval si nic co se dříve stalo a nevěděl, jestli si vzpomenout chce, věděl jen, že musí utíkat. Nevěděl od čeho, nevěděl jak dlouho a jak daleko, nevěděl jestli to má vůbec cenu a už vůbec nevěděl co je za ním. Co nejrychleji dokázal se dostal na nohy a oprášil se. Podíval se všemi směry a vše se zdálo stejné, každá zatáčka, každý strom a každý list byl stejný a nic mu nedokázalo poradit kudy má jít. Podíval se před sebe a rozběhl se, nechtěl stát na místě, lepší zkusit jednu cestu, než žádnou. Rozhlíží se, ale stále nic nevidí, je tma a pod nohama mu křupe každá miniaturní větvička. Nevidí ani 5 metrů před sebe, cítí hasité dýchání, bití srdce se každým krokem zrychluje až nakonec zastaví a padá k zemi.Nic nemá cenu, když neví kterým směrem má běžet, nic nemá cenu, když si nepamatuje lidi, na kterých mu mohlo záležet... nic nemá cenu, když ani neví co se děje a kdo je. Kolem vše utichlo, než ticho, které se mu zdálo nekonečné prozvučelo krákání hejna havranů. "Ať se mi stane co chce..." řekne do větru. Leží tam asi 5 minut, ale stále nic, smrt stále nepřišla, otáčí se na záda a dívá se vzhůru na oblohu. Zatím co ho chladný vítr lýská ve vlasech a projíždí mu po kůži, snaží si vzpomenout co se dělo. Vzpomíná si na křik, mnoho krve, houkání sirén a bolest. Začíná si ten křik vybavovat stále čistěji a znatelněji, zní jako křik mladé dívky... křik, který už slyšel vícekrát.

Najednou je mu jasné před čím celou dobu utíkal. To on je to monstrum, před kterým nikdy nemůže utéct, lesní labyrint je jeho srdce, které nikdy nemůže opustit. On je ten co má démony v hlavě a může vše zastavit. Najednou jeho tvář zdobí potoky slz... zabil holku co miloval, zabil jí bez lítosti a ani její křik jí nezastavil a proč? Jen kvůli jedné hádky? Ne bylo toho víc... ani nevěděla, že jí miluje, když se chtěl vyjádřit mluvila o jiném, když chtěl ať mlčí a poslouchá, rozbrečela se... A proto... proto má teď ruce od krve, proto teď žije s tímto pocitem. Proto je tím kým je. Před jeho očima se formuje ona... Zdá se mu to? Jistěže zdá, je mrtvá a nic jí nepřivede zpět... jen se chce podívat jak trpí... pomalu se usmívá. "Jak chceš. Přišla jsi tak se dívej!" les před jeho očima mizí a mění se v jeho pokoj, bere krvavý nůž, co má na stole už 3 dny a po tváři mu stéká poslední slza. "Sbohem miloval jsem tě" byli poslední slova, než si nůž zaryl přímo skrz krk.

Oči se mu zavírají únavou a začíná být zima. Vše kolem má najednou neforemné tvary a slyší její smích. "Jsem rád, že jsem alespon jí nakonec udělal šťastnou" pomyslí si než jeho mozek přestane pracovat a jeho podlaha není celá rudá jeho krví.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se bude líbit, napíšu další. Děkuji za přečtení :)