Return Bloody tear (ff Avengers)

1. Instikt zabijáka

Jdu temným lesem. Proč mám na sobě ty šaty? Kde, kde to jsem? A kdo vůbec jsem? Černé krátké šaty, které na sobě ani nevím proč mám jsou celé promočené od deště a vlasy mi padají do očí. Na ruce se ve světle měsíce třpytí azurový kamínek, který je zasazený v prstenu. Pomalu našlapuji po studené, mokré zemi a do bosých nohou se mi zakrývají střepy z rozbité flašky. Vytáhla jsem si všechny střepy z plosek​ a šla jsem dál. Nevím kdo jsem, natož kam mám jít. Sedla jsem si na spadlý strom a složila si hlavu do dlaní. Snažila jsem si vybavit alespoň něco, třeba moje​ jméno. Nic. Prostě jsem to nevěděla. Nepamatovala jsem si to. Slyšela jsem křupnutí větvičky a následně dusání těžkých bot. Postavila jsem se. Vypadá to, že tu nejsem sama. Nejdivnější bylo, že jsem ani nepociťovala strach, nebo úzkost. Uslyšela jsem tiché našlapování osoby za mnou. Můj loket instinktivně vystřelil a já zasáhla osobu do žeber. Útočník sykl bolestí, ale na nic nečekal a ohnal se po mně nožem a zapíchl mi ho do boku. Tenhle pocit bezmoci a to jak se nemůžu ani nadechnout. Už jsem to někdy zažila. 

,,Ne, ne, ne ne. Max, to bude v pohodě."

Vybavil se mi něčí hlas v hlavě. Se zatnutými zuby jsem si vytáhla nůž z boku a hodila ho po osobě přede mnou. Trefila jsem se. Jak to? Byl to prostě instinkt. Přitiskla jsem si ruce na ránu. Žádná tam ale nebyla. V šatech byla díra, ale žádná rána pod nimi. Podívala jsem se na svou nohu, kde ještě před chvílí byli zapíchnuté střepy a tekla mi krev. Teď nic. Vytáhla jsem druhý nůž, který měla u sebe ta osoba. Řízla jsem se do ruky a sledovala, jak rána zase srůstá. Teď nebylo poznat, že bych se kdy vůbec zranila. V hlavě jsem si kladla jednu otázku za druhou. Co se to se mnou děje? Kdo jsem? Nebo spíš CO jsem? Proč si nic nepamatuji? Podívala jsem se do kusu z rozbitého zrcadla, které leželo kus ode mně. Nic moc jsem neviděla, protože byla tma a jen měsíc svítil. Cestu ven z lesa jsem našla snadno. Jak to, že to tu znám? Přešla jsem pod pouliční lampu a podívala se do kusu zrcadla. Sama sebe jsem se trochu lekla. Měla jsem tyrkysově modré vlasy a azurové oči. Moje bílá pokožka tvořila dokonalý kontrast k černým šatům a tmavému líčení, které jakž takž přežilo déšť. V odrazu zrcadla jsem uviděla osoby. Tři. Otočila jsem se a podívala se na ně. Byly to tři kluci. Mohlo jim být tak 19.

,, Páni, to je kost."

Uslyšela jsem. ,, Ani na to nemysli." Prskla jsem po jednom, co měl keci ještě úchylnější. Zmateně se na mně podíval, ale nic neříkal. Všichni tři šli ke mně. Nahlas sem polkla, protože jsem věděla o co jim jde. Stiskla jsem střep v ruce a zapíchla ho jednomu z nich​ do nohy. Druhého jsem silou bouchla do spánku. Ten třetí vytáhl zbraň a namířil ji na mně. Zmáčkl spoušť a kulka mi letěla přímo do čela. Padla jsem na zem a viděla jen tmu. Po chvíli jsem cítila, jak mi rána zarůstá. Otevřela jsem oči a ohnula hlavu na pravou stranu. V krku mi zakřupalo a nenávistně jsem se na kluka předemnou dívala. ,,Co jsi to za zrůdu?"

,, Nevím kdo jsem." Odpověděla jsem mu s ledovým pohledem. Kopla jsem mu do kolene a tím mu podlomila nohy. Přešla jsem za něj a jedním škubnutím hlavy mu zlomila vaz. Zděšeně jsem se podívala na to, co jsem právě udělala. Běžela jsem pryč. Zpátky do lesa. Zašla jsem hluboko a tam si sedla na studenou zem. Složila jsem si hlavu do dlaní. Zabila jsem dva, možná tři lidi. Chtělo se mi brečet, ale něco uvnitř mi říkalo, že mi to má být jedno. Že mi má být jedno, kdo jsou a čím byli. Že byli jen moje cíle.

,,Jsi jen zbraň. Nemůžeš utéct před svou minulost​í!"

Vybavil se mi v hlavě mužský hlas. Co má tohle všechno znamenat?

,, Jsi jen cínový panáček, se kterým si předtím hrála HYDRA."

Další hlas. HYDRA. To jméno. Něco mi to říká. Ten člověk asi ví co jsem byla. Musím ho najít.

Ano lidi, vidíte správně, jsem zpět. Určitě jsem vám chyběla že? Ne? Tak dobře no.😅 Jsem tu s druhým dílem knihy Bloody Tear.🎉🎊 Wau, toho by jste si beze mně určitě nevšimli že?😅 Doufám, že se vám kapitola líbila a každá hvězdička ⭐, nebo koment📝 moc potěší. No já už přestanu kecat, a uvidíme se u dalšího dílu. ❤