Zakalená Modř II.

1.

Dívám se na sebe do zrcadla a zkoumám změny na svém těle. Mé hnědé kudrnaté vlasy mi neposedně padají do čela, lícní kosti mi ve tváři mužně naznačují vyzáblý vzhled - a kdyby mi Miles chtěl náhodou vlepit pár (zasloužených) facek, asi by si o mé kosti zlomil prsty. V kulatých brýlích vypadám jako blbec. Jemné pihy po celém mém nosu vypadají jako tisíce malých broučků. Záleží na tom, co je morbidnější.
Jsem průměrného vzrůstu, spíš hubený, než svalnatý a mám netečně svěšená ramena, jako bych na nich nesl tíhu svých myšlenek.
A když se podívám sobě samému do mrazivých, modrých očí, cítím, že se nenávidím ještě víc než předtím.

"Všechno v pořádku?" vejde do koupelny Miles v bílé košili a útlých černých kalhotách. Poznávám jej podle hluboce posazeného hlasu, nikoli podle vzhledu. Nedokázal jsem si zvyknout na jeho prozíravý pohled. Vidí mi až do duše, nedokáži před ním nic tajit.
Také jsem se přistihl, že když Miles něco říká, zavřu oči a poslouchám jej - připadá mi to tak více přirozenější. Každý den jsem musel poslouchat jeho věčné poučování a postřehy a nemohl jsem mu škaredým pohledem ani tu pusu zastavit; tak to nebudu dělat ani teď.

"Vypadám bídně," dívám se na něj skrz zrcadlo a čekám, co udělá. Milesův rozmazaný odraz v zrcadle se přísně zamračí a mě zamrazí až na prdeli.

"Harry," řekne polohlasně a já zavřu oči, s úmyslem vyslechnout si jeho kárání, že "o sobě takhle mluvit nemám". Lehce se mu takové věci říkají, ale i tak jsem vděčný, že se snaží.
Přede mnou se náhle rozline tma a stěží rozpoznávám žilky na víčku svého oka. Miles se ale zarazí a jeho hlas se v ozvěně koupelny roztříští na miliony kousíčků. "Co to děláš?"

"Nic?" poslouchám pouze jeho hlas a na nic jiného se nesoustředím. Uslyším pár těžkých kroků a poté ucítím pevný stisk na svém rameni.

"Podívej se na mě," požádá mne až děsivě klidně - a toť v jeho případě neznačí pranic dobrého.
Pomalu pootevřu oči a podívám se mu do těch jeho šedých, jež jsou ledové. Barva našich očí není stejná, ale ta krutá ledovost a odstup se značí v nás obou. "Proč to děláš, Harry?"

Nevím, co mu na to mám odpovědět. Mlčky se vpíjím do barvy jeho duhovky a padám hluboko do propasti, z níž není jediného úniku. Palcem mne pohladí po tváři a mou duši zaplaví neuvěřitelný smutek. Tiše si povzdechnu a pootevřu ústa, s úmyslem říci Milesovi pravdu.
"Já si... nejsem jistý, jestli tě znám tak dobře, jak bych měl."

Miles se na mne chladně zadívá. Připadá mi, jako bych jej ranil. Připadá mi, jako bych si byl nejistý vůči jeho osobě, jakoby to už nebyl ten Miles, jenž mne každou noc hlídal, jenž mne vroucně líbal a starostlivě objímal svými mohutnými pažemi.
"Vyjádři se konkrétněji," jeho hlas zní jako lavina, nesoucí se vražedně krajem. 

"Vnímám tě jako... hlas a postavu."

"Harry," řekne polohlasně. Měl to být povzdech, ale vyznělo to spíše jako volání o pomoc. "Takže jsem pro tebe neznámý?"

"Když slyším tvůj hlas, jsi to ty. Ale když tě vidím, nepoznávám tě."

Miles zaváhá a mezi obočím se mu objeví starostlivá vráska. Začínám si uvědomovat, že díky mně vypadá Miles starší, než ve skutečnosti je. Kvůli mně má spoustu starostí... "Začneme od začátku," vzpamatuje se po chvíli trýznivého ticha.

"Ne..." odpovídám kvapně. "Jsi jediný člověk, který o mně ví víc věcí, než já sám. Jen... mi dej čas."

"Ano," kývne hlavou s profesionálním odstupem. "Dáme si menší pauzu..."

Bezvládně svěsím ramena a sleduji jeho široká záda, jak se ode mne vzdalují...

---------------------

Dnes to jsou dva týdny, kdy mne propustili z nemocnice.
Máma již dávno odjela do práce. Pracuje v prestižní firmě, tudíž si mohla mou předraženou operaci očí dovolit bez bolestného rozhodování. Neměl jsem ještě ani čas jí pořádně poděkovat.
A Miles dnes nepřijede. Vlastně... už se mnou do školy nepůjde. Jeho služeb není nadále potřeba - na jednu stranu jsem šťastný, že konečně vidím svět svýma očima, na tu druhou mne trýzní představa jeho absence.

Zkontroluji zprávy na svém mobilu. Při zjištění, že mi Miles ani nenapsal, trpce odvrátím svůj zrak od displeje a zamračím se na onyxově černou desku na konferenčním stolku u gramofonu.
"Jazz tak trochu jinak," přečtu tiše nápis na obalu desky a na chvíli se zadívám ven skrz obrovské francouzské okno u mé postele. Venku nezačalo ještě ani svítat, ale obloha vypadá, že bude šedá celý den. Mdlá oranžová světla osvětlují minimální část u vchodů do domů a hluboký les v dáli vypadá hrozivě tiše.
Nemám chuť ani na hudbu, natož vůbec prožít dnešní den. Připadá mi, jako bych s Milesem nepromluvil týdny, přestože to bylo teprve včera, kdy odešel. Oh, jak pošetile tohle zní.
Celé moje já se mi příčí jako kost v hrdle. Neznalá úzkost mi svírá hruď. Stojím zde sám, v první linii, neschopen vykročit vstříc boje. Stojím zde dočista sám, se svými kousavými myšlenkami... bez nikoho, kdo by mi teď stiskl rameno a utrousil vtipnou, ba dokonce nemístnou poznámku. Teď je to jen na mně.

------------------
Vítejte u pokračování, jsem moc ráda, že čtete dál! :-)