Zakalená Modř II.

4.

Cítím na svém spánku něco ledového. Je mi zima na všechny části těla. Má hlava je neuvěřitelně ztěžklá, nedaří se mi ji zvednout. Stejně tak mé končetiny, stěží pohnu prsty na rukou.  Nepamatuju si vůbec nic, byl jsem venku u školy, ale teď se zdá, jako bych ležel na studené betonové zemi. Bolí mě oči a mám strach je otevřít... chvíli otálím, ale pak se pokusím vzepřít se do sedu. Pichlavá bolest v hrudníku mi dá facku zleva i zprava. Zakašlu a ohmatám si napuchlý ret. Je na něm strup zaschlé krve.

"To nic," zašeptám si pro sebe, abych si dodal trochu odvahy.  Otevřu opatrně oči, cítím v nich hrozný tlak. Dvakrát zamrkám, abych bolest odehnal a rozhlédnu se kolem. Ležím v jakési potemnělé místnosti - vypadá to jako kumbál s věcmi na sport, který se nachází nedaleko školního stadionu. Čpí to tady potem. "Paráda... hodili mě sem, aby z toho neměli problém," zasměji se pro sebe a pokusím se vstát. S těžkostí se mi to podaří a kulhavě se doplazím k velkým modrým dveřím na konci kumbálu. Zatáhnu za kliku v domnění, že se dveře otevřou - žel bohu, to bych měl asi moc velké štěstí. Ti hajzlové mě tu zamkli. Rozhlédnu se proto ještě jednou kolem sebe, jestli nenajdu něco, čím dveře otevřít... kolem mne se rozprostírají pouze stojany s balony, kruhy, pálkami a dalšími věcmi na sport. Tiše si povzdechnu, což je doprovázeno bolestí v hrudníku. Jestli mi narazili žebra, tak to bude pěkně v prdeli.

Poraženecky se posadím do kouta, nejsem schopen s těmi dveřmi ani hnout. Miles mě nelegálně otevírat dveře nenaučil. Což je škoda, místo biologie jsme měli zkusit radši otevírání zámků. Asi bych měl hubu plnou keců a stejně jej poslal do prdele, ale já už jsem takový. V zadní kapse špinavých a natržených kalhot na koleni mi zabzučí telefon. Překvapeně ho vytáhnu, poněvadž jsem žil v domnění, že mi ho ti blbečci vzali. Volá Miles. Já o vlku a vlk... Zvednu to a z mobilu se okamžitě ozve jeho přísný hlas.

"Kde si jako myslíš, že seš?!" začne zhurta. "Tvoje máma mě zburcovala celá vyděšená, žes nedošel domů. O tom, že neodpovídáš na mé zprávy ani nemluvě!"

"Ahoj," zachraptím. "Kolik je hodin?"

"Ahoj?! Je dost pozdě na to, aby sis ze mě dělal prdel," sykne jako černá kočka. "Ptám se naposled, kde seš!"

"No, zamčenej ve školním kumbále."

"Ty jsi moc, nebo co?"

"Cože?"

"Jestli máš dost?!" zařve mohutně jako lev. Cítím, jak se mu vaří krev, slíznu si to dneska pravděpodobně dvakrát.

"Jo, mám dost," odpovím mu klidně, což jej roznítí ještě víc. "Jsem zamčený v kumbále na školním hřišti."

"Za deset minut tam budu."

"Ale do školy je to od nás déle..." zarazím se.

"Kdo říkal, že jsem u vás doma," zasyčí a položí mi telefon.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Za deset minut je opravdu tady. Neomaleně zabuší na dveře kumbálu a já nadskočím hrůzou. Chvíli se vrtá v zámku, několikrát to cvakne a nakonec zatáhne za kliku. Dveře se otevřou a do místnosti pronikne zapadající slunce.

"To mě musíš naučit," řeknu rozpačitě. Přece jen jsme se pohádali a necítím se teď kvůli tomu nejlépe. A kvůli naraženým žebrům taky ne.

"Drží mě jen síla vůle, abych tě tu nenechal," odpoví chladně.

S povzdechem a obtížemi vstanu. Vyjdu vrávoravě ven a podívám se na červánkovou oblohu. Přes odpoledne se zatažené nebe rozjasnilo. Miles v sobě zadusí překvapený a trochu beznadějný povzdech, když se na mě podívá. Hádám, že nevypadám moc dobře.

"Co se sakra dělo... jeden den jsi beze mě a takhle dopadneš."

"Zmlátili mě," zapřu se o jeho nabídnuté rameno. Nenápadně si přičichnu vůně jeho kolínské a donutí mě to se na chvíli usmát. Jde z něj cítit borovice smísená s vůní aviváže. Takhle voní bezpečí. "Mysleli si, že pomáhám Erikovy. Připletl jsem se náhodou..."

"Teď už jim ani nemůžu vyčinit. Stáhly by ocasy jak psi, kdybych na ně přišel."

"Nechají mě už na pokoji, nemusíš se bát."

"Nemusím?" otevře mi dveře auta, když konečně došmatleme na parkoviště. "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi úplně vyřízený..."

"Přestaň na mě zvyšovat hlas," zamračím se a spokojeně se opřu do měkkého sedadla, na jehož opěradlo nechám spočinout svou přetěžkou hlavu.

"Takhle tě paní R. nemůže vidět."

"Ne," přitakám v polospánku. "Mohl bych zůstat u tebe? Bylo by mi tak lépe..."

"A co ji mám říct? Byla pěkně vyděšená, když jsi nepřišel domů. A taky měla proč. Vypadáš otřesně, Harry..."

"Zavolám ji a řeknu, že zůstanu u kamaráda."

"To je fakt výtečnej nápad!" ohradí se na mne a vytrhne mi z ruky vyzvánějící telefon. Nechám svou ruku bezvládně svěšenou a pozoruji, jak se Miles vzdaluje kousek dál od auta, abych neslyšel, co říká mé matce. Jeho tmavé vlasy se v poryvu vánku jemně zavlní. Má na sobě jednoduché šedé džíny a černé volné tričko s krátkým rukávem. Tak často nosívá košile a saka s kravatami, že mi teď připadá o dost mladší, než normálně. Ačkoliv ta vráska uprostřed čela mezi tmavým a nespoutaným obočím je viditelnější každým dnem. Hádám, že to bude má chyba, když se na mne musí neustále mračit. Kdybych neměl Milese, dopadlo by to mnohem hůř. Ani si nedokážu představit jak. Jsem šťastný, když je se mnou. Ale proč mám pocit, že jsem jako těžká koule na jeho noze, co ho tahá ke dnu...?