Ironie života,
zbyde stejnak samota.
Tak proč se snažit,
ostatních si vážit.
Když ty které nemáš rád,
potkáváš denně milionkrát.
Celý život ti ubližují,
dobré vzpomínky zamlžují.
Ale ty které máš rád,
ublíží ti jen jedenkrát.
A to tím že odejdou,
mečem srdce probodnou.
Bolest se časem utlumí,
ale nenahradí tu ztrátu.
Nikdy už se nevrátí,
opakuji si ve spánku.
Tak proč mám ještě předstírat,
že život má nějakou cenu.
Když všechno musím vracet,
tvrdě potom vše splácet.
Omlouvám se živote,
že tě nepochopím.
Ale proč já za své štěstí,
splácím dluh svou bolestí.
