Chyby v kriminálkách

14. Sériový vrah

„Je to sériový vrah," pronese detektiv, když se na pitevnu dostaví druhá oběť.
„Je to sériový vrah," pronese detektiv, když vidí deset zkrvavenych těl na místě činu.
„Je to sériový vrah," pronese detektiv historické kriminálky z devatenáctého století.
„Není, není, není," křičím na obrazovku, zatímco mě propalují pohledy, jak to, že se zastávám takového monstra, ačkoliv jen v televizi. Tři příšerné momenty, při kterých si chci useknout své uši a spláchnout je hluboko do záchodu nebo si vzít vrtačku a vyčistit si s ní ucho. Takové bláboly totiž snad ani jinak nejde zastavit.

Pokud se dá nějaký termín vysvětlit opravdu jednoduše, tak pojem sériový vrah. Slovní spojení je to celkem mladé, první takto nazvaný odsouzenec byl Harvey Glatman(1924-1959), a tak je spousta sériových vrahů častována tímto výrazem až dodatečně. Sériový vrah musí spáchat minimálně tři vraždy, aby si vysloužil takovýto titul. Neznamená to však, že někomu hrábne, dostane tik do oka, jak je rádo zobrazováno v televizi šílenství, a jde vyvraždit celou rodinu. Takový typ vraha se nazývá masovým a povíme si o něm v následující kapitole. Sérioví vrazi jsou přirozeně predátoři, kteří dokáží své okolí zmást svojí rádoby vlídnou povahou. Proto mi přijde naprosto absurdní, když sériový vrah vede se svou sousedkou rozhovor o sekání masa a kostí. V reálu by se vrah s ní bavil například o pelargoniích. Sériový vrah musí v každé kriminálce mít IQ minimálně 130. Samozřejmě, že je spousta případů, kdy tomu tak opravdu bylo, například Ted Bundy, Alfredo Balli Treviño nebo Alexandr Jurevič Pičuškin. Ale poté jsou tu i sérioví vrazi, kteří mají inteligenční kvocient na druhé straně Gausovy křivky, jako například Ed Gein, Donald Henry Gaskins nebo John Wayne Gacy. Sériový vrah je taky mnohdy zobrazován jako čistá bytost bez emocí, což není pravda, k násilným činům obvykle vedou emoční prožitky v průběhu páchání vražd, či před nebo po sprovození oběti ze světa. Mluvíme tu o sexuálních pohnutkách, jako znásilnění, nekrofilie nebo kanibalismus, kterému bude také věnována kapitola. Důvod, proč mohou být sérioví vrazi chápáni jako bezemoční, tkví v tom, že neprojevují city k ostatním lidem, ale pouze k sobě. Spousta z nich tedy splňuje podmínky pro uznání psychopatie nebo sociopatie, zde se však vytvořil díky seriálům stereotyp, kdy v podstatě každý sériový vrah musí být psychopat. Nemusí a taky jich spousta není, naopak spousta lidí má tuto poruchu, a potřebu zavraždit každou druhou osobu nemají.

Máme tu díl se sériovým vrahem, maskéři děste se. Připravte hektolitry krve, měkoučké čvachtací cosi a děsivě trčící kosti. Tak nějak vypadá příprava na epizodu s nespočtem vražd. Což bývá ve večině případů špatně, protože se sérioví vrazi snaží zanechat co nejmíň stop. Proto své oběti například škrtí nebo používají úder tupým předmětem. Ne všichni vrazi se musí koupat v krvi.

Sérioví vrazi jsou velmi dobrými, někdy až patologickými lháři. Rádi s sebou vozí své vraždící propriety. Díky tomu přichází na řadu dost ohrané klišé, kdy se hrdina vykašle na zásahový tým, a sám si nakráčí do doupěte zabijáka. Pak následují akční scény, patnáct nekonečných minut, kdy se dva chlápci honí po domě, jakoby hráli na babu. A další díl to bude to samé.

Sériový vrah se mezi ostatními zločinci vyskytuje sporadicky, pokud je však odhalen, často vyplouvají na povrch staré mordy, které někdy po sečtení mohou dosahovat až ke stovkám obětí.

Kriminální seriály mi však připomínají líného studenta, co se snaží ledabyle udělat úkol. Má to mít tři oběti, bum, jsou tam tři mrtví za pět minut. Má to mít šíleného vraha, bum, hodíme tam šílený smích plastové čarodějnice od Vietnamců. Má se lidem zvedat žaludek z té zvrácenosti, bum, přijeďte s tou cisternou umělé krve. ... Poplácejte se po rameni, jak jste to zvládli. Právě jste vytvořili něco, co je tak filmařsky zvrácené, že i pořád Ulice je vůči tomu přijatelný seriál.