13 wishes (FF - Liam Payne)

13 wishes - prolog (FF - Liam Payne)

"Proč jsme tady?" zeptal jsem se.

"Je to přece naše místo," odpověděla mi.

"Já vím, volala jsi mi a chtěla ses sejít zrovna tady? Vždyť mrzne, mohli jsme jít do kavárny," namítal jsem. Přešla ke mně a chytla mě za ruku. Měla ji teplou a mnou projel slabý proud jako vždy, když se mě dotkla.

"Nemohli. Neměli bychom tam soukromí a já ti musím něco důležitého říct," zašeptala a pomalu se se mnou rozešla na kraj útesu. Následoval jsem ji a mlčel.

"Povídej. Poslouchám," řekl jsem, když jsme se na jeho okraji u zábradlí zastavili.

"Já...," zhluboka se nadechla a koukla na mě.

"Umírám, Liame," zašeptala a sledovala mě.

"To je blbý vtip," řekl jsem a mé koutky se zvedly do mírného úsměvu. Když se ovšem pořád tvářila vážně, opět jsem zvážněl taky.

"Prosím, řekni, že je to jen hloupý vtip," zašeptal jsem prosebně.

"Víš, že jsem ti nikdy nelhala a nebudu ani teď," řekla a přejela mi po ruce palcem, kterou mě držela.

"Ale... Jak?" mé oči byly jistě skelné a já neměl daleko k tomu, abych se rozbrečel.

"Mám nádor na mozku a už mi nepomůžou ani chemoterapie," zašeptala a ji vytrhl ruku z té její. Vjel jsem si rukama do vlasů.

"Proč jsi mě neposlechla? Tak často tě bolela hlava. Kdybys mě poslechla, mohla bys..." zlomil se mi hlas a přesto jsem měl chuť křičet.

"Nedělej mi to těžší," zaprosila a stekla jí první slza.

"Jak dlouho?" zeptal jsem se a drtil v rukou dřevěné zábradlí.

"Nejvíc šest měsíců," zašeptala a ze mě vyšel vzlyk.

"ŠEST MĚSÍCŮ?" křikl jsem na ni a ona se rozplakala.

"Liame, prosím..." položila mi ruku na rameno. Já jsem se jen zhluboka nadechl.

"Žádné Liame prosím, vždyť... Jak se mám smířit s tím, že tady za šest měsíců nebudeš? Bože..." sklonil jsem hlavu dolů.

"Spíš by ses měl smířit s tím, že těch šest měsíců tě od sebe nepustím," řekla a já slyšel v jejím hlasu náznak naděje, že neodmítnu. Ovšemže neodmítnu. Otočil jsem se a rychle ji k sobě natiskl.

"Neopustím tě," zašeptal jsem a zabořil ji hlavu do vlasů. V ten moment se rozplakala....

 

"Už je to rok, cos mě opustila. Nicméně dnes nastal den, kdy ti splním tvé poslední třinácté přání," zašeptal jsem u hrobu, kde jsem se zrovna nacházel.

"Snažil jsem se ho splnit dřív, ale nešlo to. A i když ti nemůžu slíbit, že ho opravdu splním, aspoň se o to pokusím. Jmenuje se Sara a je vážně milá. Líbila by se ti. Je vtipná a opravdu hodná. Je trpělivá, protože jsem čekal opravdu dlouho, než jsem ji pozval. Má nádherné tmavé vlasy. Dnes možná zkusím jestli jsou tak jemné jako bývaly ty tvoje," pousmál jsem se a držel v rukách pomuchlaný papír.

"Dnes jsem jí pozval na rande. Bože ani nevíš, jak moc bych si přál, abys na jejím místě byla ty," zašeptal jsem a promnul si oči, abych zahnal slzy. Sáhl jsem do bundy a vytáhl pero. Rozdělal jsem starý papír a přeškrtl poslední přání - 13. Začni opět žít!

Bylo to těžké, ale udělal jsem to. Papír jsem složil a vložil ho do pugetu růží, které jsem přinesl.

"Slíbil jsem, že ti tyto přání splním. Slib jsem dodržel," zašeptal jsem a přejel prstem po náhrobku...

Tak 1. díl mojí nové povídky. Nečekejte moc zábavy a romantiky. Spíše si připravte kapesníčky, tahle povídka nebude šťastná. Snad se vám to bude líbit :)