13 wishes (FF - Liam Payne)

13 wishes - 3. díl

Zrovna jsem vycházela z nemocnice, kde jsem byla na pravidelné prohlídce, když mi telefon oznámil, že mi přišla zpráva. Prstem jsem přejela po displeji a zjistila, že zpráva je od Liama.

Mám problém! Přijeď prosím co nejrychleji na Silver street 28. Liam

Zprávu jsem přečetla asi dvacetkrát. Co může mít za problém? Chytla jsem si první taxík, který jsem viděla a řekla adresu, kterou mi Liam poslal, až když jsem ji diktovala taxikáři, uvědomila jsem si, že je to adresa budovy, kde pracuje.

Po patnácti minutách jízdy jsme konečně byli na místě. Zaplatila jsem a vystoupila. Vešla jsem do budovy a na recepci seděla Katrin.

"Ahoj, máš jít do kanceláře," usmála se na mě a já s pozdravem přikývla. Došla jsem k výtahu a pořád mi v hlavě vrtalo, co se může dít. Ze zamyšlení mě vytrhlo cinknutí, které mi oznámilo, že výtah je tady. Nstoupila jsem a zmáčkla 18. Výtah je pomalý, ale dnes mi přišel obzvlášť pomalý. Hrála klidná a tichá hudba a já si podupovala nohou. Znovu to otravné cinknutí a já vystoupila. Přešla jsem k jeho kanceláři a zaklepala. Nic jsem neslyšela, a tak jsem vstoupila dovnitř. Liam nikde nebyl, ale na stole ležela obálka s mým jménem. Vzala jsem ji do ruky a vytáhla papír. Roztřesenou rukou jsem ho otevřela a v mysli mi běhaly ty ejhorší myšlenky. Například, že ho někdo unesl a teď bude chtít výkupné a podobné věci.

Ulevilo se mi, když na papíru nebyly nalepené písmenka, ale poznala jsem Liamův rukopis.

Odlož si věci a vyjeď výtahem do posledního patra. Liam xx

Přečetla jsem to snad dvacetkrát, než jsem si sundala bundu a kabelku a položila to na gauč v jeho kanceláři. Zavřela jsem za sebou dveře a odešla k výtahu. Výtah byl pořád na mém patře, takže se hned otevřel a já zmáčkla 35.

S cinknutím se výtah otevřel a já z něj vyšla. Přímo na proti mně byla na stěně nalepená další obálka. Pousmála jsem se a strhla ji dolů.

Jdi ke schodišti a následuj znamení. Liam xx

Poslechla jsem tedy jeho instrukce a šla ke schodišti. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se, jaké znamení má na mysli. Na zemi byly rozházené lístky tulipánů, protože ty mám nejraději a vedli po schodech nahoru. Pousmála jsem a pomalu kráčela po schodech k poslednímm dveřím, které vedly na střechu. Otevřela jsem dveře a vystoupila ven.

Vítr si pohrával s mými vlasy a já se rozhlédla. Zalapala jsem po dechu a překryla si rukou pusu. Stál tam Liama a byl značně nervozní.

Na zemi byla deka, pár svíček, polštářky a čokoláda. Nejvíc mě ale zaujal on. V ruce držel žlutý tulipán a měl roztomile nakloněnou hlavu na bok. Poalu jsem přinutila nohy k pohybu a rozešla se k němu.

"Co to má znamenat?" zeptala jsem se, když jse k němu došla.

"Rande," pokrčil rameny, jako by to bylo zcela jasné.

"Ale to jestli bude nejlepší a budeš si to moct odškrtnout ze seznamu, už bude na tobě," usmál se a podal mi tulipán. S pousmáním jsem si ho vzala.

"To víš že bude, už teď je," zašeptala jsem a přičichla k tulipánu.

Přistoupil ke mně blíž a zastrčil mi pár pramínků vlasů za ucho. Lehce mě políbil na čelo a popotáhl k dece, na kterou si sedl a mě donutil sednout si mezi jeho nohy před něj. Ochranitelsky mě objal a oba jsme se koukali na panorama před námi.

Ani jsem si to neuvědomovala, ale začaly mi téct slzy po tvářích. Liam měl ale oči všude. Jemně je setřel a utáhl objetí.

"Neplakej," zašeptal do vlasů a věnoval mi tam pár lehkých polibků.

"Víš... Byla jsem smířená s tím, že můj život končí a teď. Konečně mám to, po čem jsem tak dlouho toužila a..." rozplakala jsem se a utáhla jeho ruce kolem mě.

"Nechci umřít Liame," zašeptala jsem do větru a opřela se čelem o jeho předloktí. Slzy mi stále tekly po tvářích.

"Destiny, prosím. Neplakej," zašeptal s jasnou bolestí v hlase.

"Liame?" zeptala jsem se najednou a rukou si setřela slzy. Pootočila jsem k němu hlavu, abych na něj viděla.

"Ano?" sklonil pohled ke mně.

"Kdyby... Kdybych neumírala, byli bychom tady?" zeptala jsem se a docela jsem se bála odpovědi. Zhluboka se nadechl a vydechl. To mě vystrašilo ještě víc.

"Jednou určitě ano. Nevím jestli dnes, ale jednou ano," pousmál se a já mu zabořila hlavu do krku.

"Proč?" nechápala jsem.

"Ze strachu? Ale jednou bych ho zcela jistě potlačil, když už bych nevydržel být ti na blízku jen jako nejlepší přítel. Vím, že by to jednou přišlo, ale už ti nedokážu odpovědět na to, kdy by se to stalo," zašeptal a já vydechla.

"Rozumím," odvrátila jsem pohled znovu k výhledu.

"Teď si to vyčítám," řekl po chvíli.

"Ale to nemusíš," řekla jsem rychle a otočila se bokem k němu.

"Musím. Nemusel jsem  sobě dlouho dusit to, že jsem šíleně zamilovaný a..." zasekl se. Nejspíš řekl něco, co nechtěl nebo... Sklopil pohled na mě.

"Miluju tě, Destiny. Miluju tě strašně moc dlouho a tak hodně až to bolí a..." vydechl a protřel si skelné oči.

"Taky tě miluju, Liame. Celý svůj život jsem tě milovala a taky budu," objala jsem ho kolem krku a vdechla jeho vůni.

"Já tebe taky," odtáhl se ode mě a vjel mi rukou do vlaů. Lehce se otřel svým nosem o ten můj a pak mě láskyplně políbil. Polibky jsem mu oplácela a věnovala mu vždy další a další. Nakonec jsme si vyměnili motýlí polibek a v objetí se koukali, jak obloha tmavne a světla budov, ulic a aut se rosvicují.

"Udělám to teď," řekla jsem z ničeho nic a z kapsi kalhot jsem vytáhla papír a malou tužku.

5. Zažít nejlepší rande. Přeškrtla jsem.

"Děkuju," pousmála jsem se a vtiskla mu polibek a čelist.

"Já děkuju, to je i moje nejlepší rande," pousmál se a už jsme jen mlčky seděli, objímali se a užívali si jeden druhého, protoře moc času nezbývá a je potřeba vytěžit z toho vše, co můžeme. V takovou chvíli zjistíte, že nacházíte to, co máte před sebou celý život, až když je pozdě.