13 wishes (FF - Liam Payne)

13 wishes - 1. díl

Koukal jsem jak klidně spí. Nechápal jsem to. To jen já jsem na prášky z toho, že tady za šest měsíců nebude? Copak ji netrápí, že mě tady nechá samotného? Jak to zvládnu?

Postavil jsem se a přešel ke kraji postele a zakoukal jsem se na naši fotku, v tom mě, ale upoutalo něco jiného na stolku. Byl to popsaný papír. Na vrchu papíru bylo velkým písmem napsáno 13 přání. Zaujalo mě to a papír jsem potichu vzal. Pročítal jsem její přání a potichu se uchechtl. Některá jsem nechápal, ale rozhodl jsem se jí je všechny splnit. List jsem si vyfotil a lehl si k ní do postele. Přitulil jsem se k Destiny a s docela klidný pocitem usnul.

Ráno jsem se vzbudil jako první. Potichu jsem vylezl z postele a po ranní hygieně, jsem s kávou v ruce zasedl ke stolu v kuchyni. Otevřel jsem fotky a otevřel nejnovější fotku. Seznam přání.

"Tak, co ti splním jako první," prohlížel jsem seznam. Rozhodl jsem se pro přání číslo 4.

4. Jet do Disneylandu.

Bylo to nejjednodušší přání z těch, co jsem viděl. Teď už jen, jak to udělat.

"Dobré ráno," zašeptala Destiny.

"Dobré ráno," usmál jsem se.

"Takže, doufám, že dnes nemáš nic v plánu, protože tě chci někam vzít," usmál jsem se.

"Och... Nic nemám. Nasnídám se a můžeme vyrazit." usmála se a já přikývl. Pí vydatné snídani jsme nasedli do auta a jeli směr Disneyland.

"Kam jedeme?" zeptala se Destiny nadšeně.

"To je překvapení," zasmál jsem se a ona zhroutila hlavou. Jeli jsme hodnou chvíli, když jsem to zahlédl a nebyl jsem sám. Destiny pootevřela pusu.

"To... to je Disneyland," koktala. Zasmál jsem se.

"Vidíš dobře," zaparkoval jsem a vystoupil.

"Jak tě to napadlo? Vždycky jsem sem chtěla," usmála se a objala mě. Užíval jsem si to.

"Dříve ses o tom zmínila, takže..." lhal jsem. Pamatoval jsem si vše, ale nikdy se i Disneylandu nezmínila, tedy až v tom seznamu.

"Ach tak," zašeptala a já už ji za ruku tahal k pokladně. Zaplatil jsem dva vstupy a nakoupil lístky na atrakce.

Přišli jsme snad všechny atrakce, vo vypadaly nebezpečně.

"Destiny prosím, můžeme jít teď na něco klidného," zeptal jsem se zoufale. Odpovědí mu bylo nesrozumitelné zamumlání a prudké nadechnutí.

"Dobře, ale potom chci jít tam," ukázala na kouli, která byla na gumě a vystřelovala ji di vzduchu a zpět. Těžce jsem polkl.

"Fajn, ale teď jedeme na pohádkovou jízdu," řekl jsem a tahal ji tam.

Dal jsem nějakému chlápkovi dva lístky a my nasedli do vozíku. Rozjel se s námi a já si užíval ten klid a blízkost Destiny.

"Liame," zašeptala a já se na ni podíval.

"Vím, že to máš z toho seznamu," řekla a já vytřeštil oči. Zkousl jsem si ret a lehce se usmál.

"Jak to víš?" zeptal jsem se.

"Vím, že jsem i tom nikdy před tebou nemluvila, protože vím, že bys mě sem vzal. Je to drahé a já jsem nechtěla, abys za mě utrácel," řekla mi pravdu a já zavrtěl hlavou.

"Destiny," řekl jsem káravě.

"Ukázala bys mi ho někdy?" zeptal jsem se.

"Nejspíš ne, protože si připadám trapně, žes ho viděl," řekla Destiny a já zavrtěl hlavou.

"Nemusíš, sice některé tvé přání nechápu, ale budu se snažit splnit ti je," řekl jsem a přehodil ruku přes její ramena.

"Co na nich nechápeš?" zeptá se zvědavě.

"Rád bych teď probral něco jiného," chytl jsem ji za ruku.

"Ano?" zeptala se.

"Opravdu tě chemoterapie nezachrání? Nebo aspoň neprodlouží tvůj život?" zeptal jsem se potichu a ona mi začala dělat na ruce kolečka.

"Musím tě zklamat. Možná ano. ale jen o pár měsíců a možná taky ne," vydechl jsem.

"I pár měsíců navíc... Nechci tě ztratit tak brzo," zašeptal jsem a po tváři mi steklo pár slz.

"Pokud by to nevyšlo ztratil bys víc. Budu bez vlasů, budu zvracet a nebude mi dobře. Raději ty měsíce budu šťastná..." řekla a lehce se na mě usmála. Obdivoval jsem jak je silná. Ale bál jsem se, že je to kvůli mně a sama se bojí.

"Víš, že můj otec má kontakty. Nech mě sehnat nejlepšího doktora," navrhl jsem.

"Liame, prosím. Nechme to už tak. Každý jednou umře. Moje chvíle přišla trochu dřív," řekla klidně.

"Destiny, prosím. Jedna konzultace. Když to potvrdí, nebudeme o tom dále mluvit," přemlouval jsem ji.

"Dobře, jedna. Jen nechci, abys byl zklamaný," řekla smutně, ale to jsme už byli na konci projížďky.

"Je mi líto. Operace v tomto případě již není možná. Chemoterapie je zcela zbytečně bolestivá. Opravdu nemůžu nic dělat," řekl nám doktor, který se zná s mým otcem a je prý nejlepší neurochirurg v zemi.

Zpátky jsme jeli mlčky. Nemohl jsem se s tím pořád smířit. Destiny se zdála být klidná. Vlastně ona čekala, že se ti stane.

Nejel jsem domů, nýbrž k našemu útesu. Musel jsem se konečně přiznat, co k ní cítím.

"Destiny," řekl jsem.

"Liame," řekla ve stejnou chvíli.

"Začni," řekla první.

"Jak ti můžu splnit první přání? Vždyť je to nemožné," namítl jsem. 1. Dostat první polibek. Jsem si jistý, že první polibek dostala.

"Nepočítám první uslintaný od Marka ve školce. Ani od Stevena, když jsem byla opilá. Chtěla bych polibek, u kterého budu mít motýlky v břiše a zatočí se mi hlava. Budu mít nohy jako z želé s budu chtít další a další..." řekla zasněně a to byla má chvíle...