Spoutaná

Bezohledný úsměv

Dojeli jsme do Londýna,Před letištěm stál vůz s naším rodným jménem.Otec ihned zareagoval a nastoupil.Matka byla celá netěšená a Marika mluvila jen a jménu pro své zatím nenarozené dítě.Já blouznila v mysli plné obav a netrpělivosti.Citila jsem se slabě a znechuceně.
Dojeli jsme na místo mého "konce".
Nemohu uvěřit ze stojím před domem mé potupy.Otec zazvonil a matka stála hned vedle něho.Já byla vzádu a doufala že nebudou chtít abych šla vpřed.Avšak opak byl pravdou...
Elisn pojď jsem měla bys být snámi až paní domu otevře.Řekla tiše matka.A otec jen vzhlížel na čin který vykonnám.Nuceně jsem se usmála a přešla k mým rodičům.
V tu chvíli otevřeli dveře.
Srdce mi poskočilo a ruce i nohy mi zeslábly.
Zdravíme vás.Pozdrvila nás matka Johna.
Má drahá,řekla a objala mne.
Nevěděla jsem jak zareagovat a tak jsem jí políbila ruku,tak jak je u nás zvykem.
Zdravím vás.Odpoveděla jsem.
V tu chvíli přišel Josh s jeho otcem.
Myslela jsem že padnu na kolena když jsem ho uviděla.Má noční můra jse vyplnila.
Má milá,řekl a přiblížil jse ke mne.
Udělala jsem krok do zadu a jen se usmála a kývla hlavou na znamení Pozdravu.
Matka i otec se na mne podívali a netušili co dělám.Ale abych řekla pravdu,ani já sama nevím co dělám.Josh se usmál a popošel k mému otci a k matce.
Když jsme se dozdtavili měli jsme přejít k jidelnímu stolu.Zasedla jsem vedle Mariky.Josh hned vedle mne.
Nemohla jsem se zvednout a odsednout si.Už tak jsem to pokazila při příchodu.Otec by se za mne styděl ještě dvakrát tolik co teť...
Mluvilo jsme o Marice a dítěti které čeká.
Pak ale jeho matka zpozorovala můj skleslý pohled a zareagovala.
Má milá,copak ti je? Od příjezdu jsi nějaká nesvá.
Jak to muže sakra vědět? Říkala jsem si v hlavě.
Nejsem,jsem jen unavená,řekla jsem s nuceným i když působivým úsměvem na tváři.
Matko,Elisn byla  několik hodin v letadle.Možná by jsi měla jít odpočinout.Řekl Josh.Bylo mi špatně od žaludku když vyslovil mé jméno.Dobře,prosím Joshni odveď Elisn do jejího pokoje.Řekla jeho matka.
Zas jsem se jen tak tak pousmála a vstala od stolu.Šla jsem sním cestou k mému pokoji.
Chtěl mne nahoře chytit za ruku.
Vyklouzla jsem mu.
Pane Blacku,nezlobte jse,ale nejsem připravená.Svámi hovořit či navazovat nějaký vztah jestli mi dobře rozumíte řekla jsem aniž bych se na nej podívala.
Jistě,rozumím.Dříve nebo později stejně nebude úniku má milá.Řekl a odešel.
Otevřela jsem pokoj a začala plakat.
Styděla jsem se.Citila jsem hambu sama za sebe.Pane bože.Jak jsem to mohla jen dovolit?!
Tolik falešného úsměvu,radosti i příprav.
Cítím hambu za to že neříkám co cítím za to že na mne jen ruku pustil."Dříve nebo později" tyto slova jse mi zarila do srdce...