17 Let

Její Příchod

Ten den se mi nechtělo do školy. Jako asi nikomu.
Stál jsem od školy pár metrů. Ležérně opřený o zábradlí přesně naproti hlavnímu vchodu. Z úst jsem vypouštěl kouř, který jsem do nich natáhl z tenké cigarety, jenž jsem svíral mezi ukazováčkem a prostředníčkem své pravé ruky.
Očima jsem skenoval okna čtyřpatrové budovy. Hýbali se v nich děti z menšího stupně, které asi jako jediné neměli ponětí o tom, co se dnes má stát. Ten důvod, proč pět minut před začátkem vyučování bylo před školou skoro všech 560 žáků téhle zavšivené školy, byl to, že stála v tomhle ještě víc zavšiveném městě.

Nevěděl jsem přesně co se vlastně stalo, ale věděl jsem jistě, že naší věznici minulý týden opustili 3 bývalí obyvatelé. A dnes jsem měl mít tu čest jednoho vidět osobně.

Ještě chvíli potom, co očekávaný zvonek zahájil první hodinu jsem zůstal venku stát. Pozdní příchody mě nikdy nijak zvlášť netrápili. Parkoviště před školou se vyprázdnilo. Odhodil jsem dopalek cigarety a jedním ladným pohybem jsem ho zašlápl do horkého asfaltu.
Vyhrnul jsem si rukávy své černé mikiny. Její kapucu jsem si natáhl přes hlavu jakoby mě snad mohla učinit neviditelným. Dost neochotně jsem vyrazil ke vchodu školy.

Ani nevím co mě tehdá donutilo se v ten moment ohlédnout.

Všiml jsem si auta. Onoho černého auta, které před měsícem přijelo nesoucí onu zprávu, která se snes měla naplnit.
Z místa spolujezdce vystoupil takovej typickej týpek v obleku. Opřel jsem se o rám dveří a založil jsem si ruce na prsou. Nějaký pozdní příchod mě netrápil, koneckonců moji učitelé už bylo celkem zvyklí.
Ten borec, co vypadal jako agent z Mužů v černém, obešel auto. Jedním pohybem otevřel zadní dveře. Zpozorněl jsem.
"Tak se ukaž" zašeptal jsem potichu a pozorně jsem sledoval onu osobu na zadní sedačce, která pomalu začla vystupovat.
"Něco mi říká, že máš býtve třídě." Škubl jsem sebou, ažjsem skoro spadl. Obličej vystupující osoby jsem nestihljak jsem trhl hlavou. Prudce jsem se otočil na osobu vedle sebe.
Kathrin byla moje spolužačka. Vysoká, hnědovlasá, vlastně moc pěkná holka, která ale asi jako jediná z lidí mém okolí nepochopila, že prostě nepotřebuji kamarády.

Trochu jsem se usmál, což normálně nedělám. Asi jsem se cítil provinile, když mě načapala jak tajně sleduji našeho temného, přijíždějícího hosta.

"Není divný se na tohle ptát, když jsi z mojí třídy ?" Odpověděl jsem jí otázkou.

Můj úsměv už byl dávno pryč a já opět nasadil svůj neutrální, mrtvý výraz. Nebyla to její vina, že si vybrala zrovna mě. Jen jsem prostě neuměl nikomu věřit. A jak líp si od sebe udržet člověka než mu neukázat nic, co by mohl chtít poznat. Dřív jsem se smál víc. Dřív, když moje matka ještě žila. Byly to už dva roky, ale já se ani za tak dlouhou dobu nepřenesl přes její nevysvětlenou, záhadnou smrt.  Od té doby jsem ztratil víru v Dobré  lidi, v radost, ve smysl života..... ve spravedlnost.

Kathrin se znovu usmála jako bych to snad řekl s úsměvem. Obdivoval jsem jí za její trpělivost. Na moje nálady. A i přesto, že by to mohla být moje kamarádka, snažil jsem si jí držet od těla.  
" Tak pojď, třeba na nás Denhill nebude tak naštvanej když v tom nepojedeme sami" Řekla a natáhla ke mě ruku očekávajíc, že jí za ní chytím a společně půjdeme do třídy.

"Jo asi máš pravdu" Řekl jsem nezaujatě a prošel jsem kolem její natažené ruky. Sem debil. Ale  věděl jsem, že je to pro ní lepší. Nezastavil jsem ani když jsem slyšel její smutný povzdech za zády. Dál jsem tupě kráčel přes chodbu. Oči sklopený k zemi. Styděl jsem se sám za sebe. 

"Filipe! Možná bych se měl divit vašemu pozdnímu příchodu ale u vás bych se více divil, kdybyste přišel v čas !" Stál jsem ve dveřích a nechal jsem na sebe křičet od toho debila Denhilla.  Bla bla, říkáš to už po stý , mohl by sis tu řeč ušetřit. Jelo mi v hlavě. Najednou se vedle mě objevila Kat. Chvíli jí trvalo, než vyšla za mnou po tom, co jsem jí uštědřil další citovou ránu mojí povahy. 
"Promiňte pane Denhille. Filip a já jsme byli trošku rozrušení z dnešní události a no... museli jsme na vzduch." Řekla otřeseně jakoby to snad byla pravda. 
V jeho obličeji bylo vidět, že se zarazil. Chytrá to holka. 

"No dobrá... sedněte si " Kývnul hlavou  a nechal nás posadit se. V lavici jsem seděl sám. Tak nějak jsem věděl proč mě tohle bude za pár minut mrzet. Teď by se spolusedící hodil.

Trvalo to přesně 3 minuty a Denhill nám zatleskal před očima. 
"Děti poslouchejte." A bylo to tu. Očekávaný proslov s  následujícím příchodem. 

 Jistě jste už byly obeznámeny, že dnes na naší školu přijde dnes nový student. Abyste znali můj vlastní názor, ani mě se vůbec nelíbí , že jak vám bylo už řečeno, se jedná o  bývalou vězeňkyni.  Která byla nedávno zproštěna obvinění a nyní jí musíme poskytnout nedodělané vzdělání.
I když byla na posledním soudu shledána nevinnou chápu, že budete pochybovat o svém bezpečí. Chci vás proto ujistit, že budete pod kontrolou  a chci vás požádat abyste jí  nedávali žádný důvod jí naštvat." 
Najednou i na mě padlo podivné vědomí. Strach, pocit temnoty. A jakmile se otevřeli dveře, jakoby všechen pocit ze vzduchu spadl rovnou na mě. Všechno se trochu zpomalilo.  Vstoupila do dveří.

Moje oči potkaly ty její, z překvapení jsem pootevřel pusu. To byla ona ? Vážně? Stála přede mnou stejně stará dívka. S jemně zamračeným pohledem a zářivě zelenýma očima skenovala každého člověka v místnosti. Bylo to zvláštní. Právě jsem stál tváři v tvář dívce, která údajně zabila tři své spolužáky. A ode dneška jsem jedním z jejích spolužáků byl i já. Byla drobná. Tak 160 centimetrů. Hnědé vlasy jí padaly do poloviny zad.
Učitel ukázal vedle mě. 

Perfektní.... už nesedím sám.

Moje gramatika bude vždycky k pláči. Smiřte se s tim. Díky :D