Přestěhovali jsme se do toho domu týden před koncem prázdnin. Krásný velký dům, krásná malebná vesnice. Mamka a taťka byli často v práci, nebo zařizovali nějaké věci ohledně domu. Já se ještě s mou nevlastní sestrou staral o vybalování.
Když jsme zde byli před měsícem na prohlídce spatřil jsem na sousední zahradě po naší pravé stráně krásnou vysokou černovlásku. Seděla pod mohutným, vysokým ořechem a kreslila si. Často se zahleděla nahoru do koruny plnou zářivě zeleného listí jako by něco hledala. A když to našla na tváři se jí objevil spokojený úsměv a ona sáhla pro jinou pastelku a pokračovala. Nevím. Třeba viděla sýkoru, hrdličku nebo strakapouda. Řekl jsem si, že se s ní později seznámím.
Teď, když tu právoplatně bydlíme začínám se seznamovat s dětmi z ulice. Nejbližší mému věku je naše sousedka Aneta. Dal jsem se s ní přes plot do řeci, když něco dělala na záhoně. Milá, vtipná, sarkastická, takto by se dala popsat. Ukazovala mi vesnici, dávala typy na kamarády a pomáhala mi zařídit pokoj. Stali se z nás nejlepší přátelé. Ukázala mi své nádherné kresby- západy slunce, lidé v různých situacích a pak něco co se dalo těžko popsat.
Vypadá to jako rudý pták, akorát, že jeho tělo je jakoby tvořeno větvičkami a listím. Z hlavy mu trčí nějaké rohy a místo očí má černě temné prohlubně. V jejím bloku zabíral většinu stránek. Chtěl jsem se ji na něco zeptat ohledně tohoto obrázku, ale její tvář vypadal jinak, koukala do koruny stromu, pak kývla a stočila pohled zpět na mě ,,Asi bys měl jít " řekla pomalu a já se nesnažil skrývat nechápavost, ale i tak jsem s tichým ahoj opustil jejich dům.
Od toho dne uběhlo pět dní a my prohodili jen pár slov. Nebudu říkat, že mě to nemrzelo, protože mrzelo a to hodně. Ze svého pokoje jsem měl skvělý výhled na ořech a na místo kde občas sedává. Nějakým způsobem mi přijde smutná...bez duše. Zkoušel jsem na ni mluvit, ale bez úspěchu. Jen mi věnovala mi smutný pohled, plný utrpení, bolesti, ale viděl jsem tam mihnout se i starost...lásku?
Jednou, jsem se probudil uprostřed noci s nepříjemným pocitem. Rozespale jsem se posadil a podíval se z okna. Hlavou se mi začali míhat nechápavé myšlenky, když jsem pod ořechem spatřil moji kamarádku. Seděla a čekala v ruce svírajíc kousek papíru. Její tvář byla ještě více zbědovanější, než když jsem ji viděl naposled. Měl jsem nutkání vyběhnout ven, přeskočit plot a obejmout ji, ale něco mne nutilo zůstat tam kde jsem.
Najednou se to objevilo. Monstrum z jejich výkresů. Slétlo to k ní a nejdříve jemně se k ní přitulilo, jako kdyby se to omlouvalo. Ale pak ji to hrubě přirazilo k zemi, sedlo si to na její hruď a upřeně ji to koukalo do očí. Viděl jsem jak z ní pomalu ustupuje život. Šok byl, když se podívala do mého okna, usmála se a po tváři ji stekla slza. Po delší době vypadala šťastně. Naposledy vydechla. Monstrum odlétlo a já se teprve rozeběhl k nim domů vzbudit její rodiče. Na místo byla přivolána policie a sanitka. Odůvodnili to jako zanesené plíce a následné udušení.
Papír byl ve skutečnosti obálka adresovaná mě. Jako první z ní vypadla naše společná fotka. Pak krátký text, text ze kterého mě mrazilo.
,,Než si se o mě začal zajímat bylo to hodné. Pak se to pokazilo. Bralo si to mou energii. Pamatuješ? Složili jsme přísahu nejlepších přátel. Tak mi slib. Nehledej to. Neříkej o tom nikomu, nebo si tě to najde samo. "
Tak co líbí? ^^
Řekněte jak to na vás zapůsobilo... Mamka se mi málem rozbrečela😮...takže tak...
Ohlasy mám ráda, hlavně komentíky😍
-Elis *-*
