Další dílek...
Byl pozdní večer a na azurové obloze se začaly objevovat hvězdy zářící jako nejdražší perly.
Hnědovlasý Alex se skoro jako každý večer vyplížil z domu jeho matky, která pod náporem všemožných nemocí ležela znavená v posteli, ale kvůli bolestem neschopna spánku.
Bos vyskočil z okna do teplé, letní noci a za svitu zářícího úplňku se rozeběhl směrem k tajemnému lesu. Stromy, vypadající jako temní, vzrostlí vojáci se rozprostíral od jediného kopce blízko vesnice, až k mýtince s jezerem schovanou za ním.
Proběhl ho po známé, jehličnaté cestičce, až se objevil na jeho konci, přičemž s během skončil až pár metrů od jezera, kde se s lehkým zadýcháním vyšplhal na jeden z dvou ovocných stromů a vyčkával.
Nemusel čekat dlouho a už se objevilo to co chtěl vidět. Mladý tmavovlasý chlapec jeho věku se smaragdovýma očima se vynořil z lesa z druhé strany než přišel on...čili z druhé vesnice. Tyto dvě vesnice dělil onen les a obávané jezero, ke kterému se lidé báli chodit.
Proč? Prosté pověsti a mýty.
Sledoval chlapce, chovajícího se jako plachá srnka jak menšími krůčky postupuje, až ke břehu jezera. Následně si k němu sedl a prstem začal do hladiny mělkého pobřeží kreslit různé malé obrazce.
Netrvalo to dlouho a ve středu jezera se začali objevovat vlnky a bubliny, které se po hladině dostávali, až k chlapci na břehu. Následně se z vody začalo cosi vynořovat.
Neděsilo ho to, ani nepřekvapilo... Po tom kolikrát už Alex šmíroval si zvykl. Teď mu to přišlo spíše fascinující.
Vodní drak...tak tomu říkal...připlaval až ke břehu a jeho obrovskou hlavou se mírumilovně otřel o chlapcovu tvář. Bájné a překrásné stvoření, jehož šupinatá kůže odrážela modré odlesky po okolních kamenech a vodní hladině si bezstarostně svou přední polovinou těla vylezlo na břech a jako nejposlušnější pejsek si lehl k chlapcovým nohám.
Ten si mu se zářivým úsměvem sedl blízko hlavy a spustil. Alex neslyšel o čem mluví, ale zdálo se mu jako by mezi chlapcem a tím stvořením bylo jakési pouto, jako kdyby se spolu dorozumívaly.
Křupnutí.
Tenčí větev pod Alexem křupla a on spadl na travnatou zem. S masírováním bolavé ruky se postavil a zadíval se k jezeru, kde se na něj upírali dva páry očí.
Vystrašené smaragdové a klidné černé.
Chlapec se v návalu paniky snažil zvíře za sebe skrýt, což bylo jaksi nemožné vzhledem k drakově velikosti. Vodní drak se, ale rychle zvedl a v pomalém tempu si to mířil za stále zmateným Alexem, který teď vystrašeně zíral z očí do očí tomu mohutnému stvoření.
,,J-já" vykoktal a z očí mu vytekly slzy z nevědomosti co se bude dít dál. Za drakem se objevil hnědovlasý chlapec a opatrně ho chytil krk.
Ten však jen tlamou něžně žďuchl Alexe do hrudi, přeci jen ho za celou dobu nemohl nepřehlédnout. Věděl o něm po celou dobu, už od prvního nevinného zatoulaní, až po každé půlnoční procházky.
Drak se podíval na chlapce vedle něj a ten po chvíli přikývl ,,Říká, že se ho nemáš bát" mluvil tichým hláskem.
Alex lehce kývl.
,,Také říká, že se další dny nemáš skrývat a rovnou chodit za námi" otočil se a s lehkým pokynutím hlavy se otočil zpátky k jezeru kam se také vydal.
Alex stále zmatený se raději vydal zpět na cestu domů, kde okamžitě ulehl do postele a se vzpomínkou na onu scénu se odebral do říše snů.
.
.
.
Další půlnoční procházky už vypadaly zcela jinak. Proběhl lesem, ale tentokrát už se na stromě neskrýval...už nemusel. Pokaždé už chodil za chlapcem a vodním drakem. Pokaždé se s nimi přivítal a byl s nimi skoro do svítání.
A chlapec se smaragdovýma očima ho dokonce naučil jak s drakem mluvit.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Nebojteee ještě jsem neumřela...v rámci možností XD
Tak vám tedy slavnostně přináším po strašně dlouhé době další kapitolu🎉
Tak zase příště ahoj ^•^
-Elis *-*
