Outside of the box

Eren

Jmenuji se Eren, je mi 15 a mám tajemství, se kterým je těžké žít. Někdo ho prostě přestane tajit a vzdá se, ale lidi to mohou přijmout negativně. Ne, nejsem jediná kdo je tímhle způsobem "jiná", ale jsem jedna z mála, která to zkrývá. Žiju v Anglii a chodím na základku, jsem na půl introvertka ale super antisociální. K tělu si nechám jen Áďu a Monču,  jediní lidé, kterým můžu opravdu věřit. Miluju poezii a je to taky můj koníček, ale kvůli přísným rodičům a pevným pravidlům nemám moc volného času. Někdy se k lidem chovám jako kráva, ale po šikaně kvůli dvoum změnám školy a píčám ve třídě se snažím být dobrým člověkem. A upřímně- moje cesta je dlouhá, ale jasně vidím dopředu a vím, že se brzy ůplně polepším.

Zamávala jsem rukou, abych ukázala Monče, ať jdeme na záchod. Učitel se otočil k tabuli a zapisoval na ní ty svoje bláboly, u toho kecal a čas od času vyvolal šprty, nebo napsal poznámku huligánům jako je Lukas nebo Eduard. Když si mě Monča konečně všimla, ten slizoun se jí zase zeptal nějaký kolik je 30 na druhou, tak jsem jedovatě šoupla židlí a jako myška vyběhla ze třídy. Do prdele! Zasyčela jsem potichu a chytla se za hlavu. Lukas mě vážně nasral. A Monča tu nebyla aby mě uklidnila. A pak zaskřípaly dveře a s našpulenýma rtama vyšla na chodbu Anička. Tys tu ještě chyběla... otráveně jsem zaskuhrala v mé zauzlované mysli. "Čau Ani." Nahodila jsem falešný úsměv a čekala na to až budu muset slyšet její otravnej hlas. "Čauky! Jdeš na záchod?" Na záchod znamenalo, že přijdeme do koupelny, a buď si napíšeme taháky na ruce, nebo si budeme upravovat vlasy v zrcadlech, a v jiných případech to dokonce spočívalo v házení mokrého toaleťáku po zdech a na strop. "Ne, radši budu tady." Hlína(jmenuje se Anička Hlinová, tak jí tak říkáme) se přihrnula na okraj topení vedle mě a opřela se o bílou zeď. "Sama." Zašeptala jsem s amatérským pokusem o úsměv, ale Hlína to naštěstí pochopila. Jen  přikývla a zmizela. Kráva blbá... Cedím za chvíli skrz zuby. Monča se konečně oběvila na chodbě, a já vystresovaně poklesla hlavou. Pak se otočila a viděla vrtící se prdel Hlíny na konci chodby, a vzdychla. "Nic si z ní nedělej." Sedla si ke mně a pohladila mě, podívala se mi do očí. Odvrátila jsem kousek po kousku pohled. Pak mě pohladila po ruce. "Neboj, já jí pak nakopnu." Zrudla jsem a vytrhla se ze sevření. "Eeeehh noo tak co bysmee.... eee..." zabrblala jsem a otočila se, aby Monča neviděla můj červený nos. "Pojďme se projít.", řekla vážně s pochopením.
Hodila jsem taškou o zeď a vytáhla z budny telefon. Pak jsem ho USB kabelem spojila s počítačem a přesunula nahrávku ze souborů do kompu. Po stisknutí  "play" se ozval hlas Hlíny. "Nekouřim dlouho, ale začala jsem potom, co Adéla. A tu ta naučila Maruška-" "DOPRDELE YEEEESSS!!" zaječela jsem a zavolala Monče. Řekla jsem jí, čeho jsem právě dosáhla. "Děláš si srandu? Ty seš SKVĚLÁ!" Ozvalo se skoro robotím hlasem z telefonu.
Hlína nám nechtěla přiznat, že kouří a to i po tom, co jsme věděly že to prostě jsou fakta. A tady máme důkaz? Byla jsem nadšená.
"Jsou tvý rodiče doma?" Řekla jsem a položila pero. "Ne. Nechceš přijít?" Odpověděla mi Monča zkrz telefon a po chvíli jsem už cpala popcorn do mého pytle. Vyrazila jsem a koukala se na chodník. Možná nedělám tu správnou věc... možná bych neměla s Mončou trávit tolik času, nebo- z myšlenek mě vytrhl vetřelec, náctiletej kluk, kterej do mě vrazila a jen se tupě usmál "Promiň! Jak se jmenu-" zamračila jsem se a prorvala se okolo něj. Přidala jsem do kroku. "Počkej! Myslím že tě znám!" Zakřičel. "Koho to zajímá?" Řekla jsem ledabyle a ještě zrychlila. Fakt skvělý. "Ne.. prosím stůj." Pokoušel se mě pořád zastavit. Debilně se usmál. "Už vím. Jsi ta holka, co mi slíbila, že mi dá obraz. Tak jsem jí dal money a obraz nikde." Zachraptěl nafoukaně a hrál si se špičkou boty. Spomalila jsem. Už věděl, že vyhrál. "Poznal jsem tě podle krátkých vlasů." Otočil se za mnou a jako šéf jen tak postával a nasadil zvědavý tón. "Proč je asi máš tak krátký..." zase se zahihňal. Zastavila jsem se. "Co po mě chceš?" Zasyčela jsem naštvaně. Zvážněl. "Jedno nebo druhé." Zasmál se ďábelsky. "Asi nechceš, aby se Monika dozvěděla tvé tajemství." "Monča..." prohodila jsem a otočila se za ním. "Tak mi dej  o co žádám, nebo se MONČA dozví to, co před ní celej svůj život skrejváš." "Dobře, do víkednu ti dám ty peníze." Houkla jsem a zase si to namířila k Monče domů. "Do víkednu!" Ječel za mnou huligánsky.