Soused Smusa/Pravda nebo lež? (DOKONČENO)

Chata uprostřed lesa

,,Áďo? Áďo... Slyšíš mě?''

Pomalu jsem otevírala oči a viděla jsem příjezdovou cestu do temného lesa. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem usnula. Trošku jsem promrkala očima a podívala se na Ellu.

,,Co je?... Kolik je vůbec hodin?...''

Mluvila jsem jako mrtvola a stále cítila tíhu na svých víčkách.

,,Je jedna hodina ráno a jsme někde v Německu...''

Chtěla pokračovat, ale já se na ni podívala a udělala jsem ten svůj... Jak tomu říká Ella - wtf pohled.

,,Co je? Jsme v německých lesích. Adresa nebyla nikde v Česku a nasměrovalo mě to do Německa. Doufej, že jedeme správně. Chtěla jsem ti říct, že tu za chvíli budeme a.. Co mu řekneš?''

Jo, teprve teď jsem si to uvědomila... CO MU SAKRA ŘEKNU?!... 

,,No... Vím, co určitě neřeknu: ,,Ahoj, sice jsi mi dal kopačky, ale s Ellou jsme ti šmejdily v domě a pak tam přišli nějací týpci a hledali tě. Řekli tvou adresu no a tak jsme tady. Miluju tě.'' 

Fajn, to by znělo opravdu hrozně. Jely jsme s Ellou ještě asi deset minut a bavily se o tom, co mu vlastně řeknu. V autě jsme se smály a bylo to vlastně poprvé, co jsem se od našeho ''rozchodu'' zasmála upřímně, né ironicky nebo znuděně. 

,,Hele takže počkej... Vyspali jste se spolu nebo ne?''

Dělala jsem si pořád legraci z Elly. Nakonec se mi přiznala, že se s Davem na chatě vyspala a že to bylo fakt super. Pak jsem si nějak začala vyčítat, že jsem se vůbec k Šimonovi nechovala tak, jako on ke mně. Ale on ke mně nebyl ani upřímný... 

,,Vidíš to?... Ello pozor!''

***

Všude byl cítit kouř a i přes to, že mě chlad lesa štípal po celém těle, bylo mi díky ohni teplo. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Stále jsem myslela na tu bolest, kterou mi oznamoval každý nerv v těle. Když se mi konečně podařily otevřít oči, všechno se mi nějak motalo a měla jsem pocit, jako kdybych padala. Pomalu jsem si uvědomovala, co se stalo. Pokusila jsem se zvednout hlavu, ale první tři pokusy neprošly. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jen kouř, oheň a krev. Cítila jsem vše intenzivně, každou částečku svého těla jsem cítila na 150%.

 Slyšela jsem praskání dřeva jako u táboráku. Připomnělo mi to jeden skautský tábor, na kterém jsem byla. Byl tam hrozně krásný modrooký kluk a byl to na táboře můj jediný kamarád. Vzpomínala jsem na to, jak bylo hezké, když jsme se s bratrem hádali... Myslela jsem na cokoliv, ale jen ne na to, že umírám. 

Pak se něco stalo. Začala jsem cítit obrovskou bolest na břichu. Zvedla jsem hlavu a viděla obrovský kus skla, zabodnutý v mém břiše. Sice chci jít na doktorku, ale byla jsem v takovém šoku a bolestech, že jsem nemohla nad ničím přemýšlet. Střep jsem po dvou pokusech vyndala a snažila jsem se zvednout. Slyšela jsem jak někdo volá mé jméno. Nedokázala jsem ten hlas přidělit nikomu, koho znám. Jen vím to, že ten hlas ve mně probouzel radost a naději.

Slyšela jsem stále dokola mé jméno a pak osobu, která stojí nade mnou. Během chvilky jsem rozpoznala ten krásný obličej - byl to Šimon. Rychle mě vzal do náruče a běžel se mnou lesem pryč od nehody. Dívala jsem se celou dobu do jeho očí, které se na mě nepodívaly ani jedinkrát. Slyšela jsem za námi hlasy nějakých chlapů a došlo mi, že to jsou ti, co ho hledají. Pak už jsem ale zavřela oči a cítila jsem, jak se mě dotýká smrt.

***

Cítila jsem teplou deku a přítomnost lidí kolem sebe. Slyšela jsem mluvit Šimona s Ellou. Chvilku jsem nedokázala otevřít oči, ale nakonec se mi to povedlo.

,,Šimone?... Ello...Co se to...''

Chtěla jsem si sednout, ale ruka se mi prolomila a já málem spadla na zem. Naštěstí mě chytil Šimon, který seděl vedle mně. Cítila jsem, jak moc ho chci políbit, ale jedna část mě si ho znechucovala a nemohla ho ani vidět.

,,Proč... Proč je mé břicho zahojené? Co se stalo?'' 

Koukala jsem zmateně kolem sebe a čekala na odpovědi. Nechápala jsem to. Byl stále večer, takže se ta havárie musela stát před maximálně pár hodinami. Necítila jsem žádnou bolest, teda až na tu slabost a mírnou migrénu.

,,Vysvětlím ti to později. Ví, kde jsme a musíme se odtud dostat. Proč jsi mě chtěla najít?! Nedal jsem ti dost najevo, že už tě nechci vidět?''

Řekl chladně s absolutním odporem. Cítila jsem, jak se mi slzy hrnou do očí a pak jak jedna teče po mé tváři rychlostí světla. Nic víc neřekl a odešel do kuchyně i s Ellou, která mi za tu dobu nic neřekla. Zůstala jsem sama v obýváku a cítila ten smutek a vztek, co rozbíjí poslední zeď mé trpělivosti. 

Po chvilce jsem slyšela, jakoby někdo chodil venku. Přišlo mi to absurdní, že i tak se zde poflakují veverky. Jediné, co je smyslem jejich života je hledat oříšky, přežívat zimu a pobíhat lesem jako splašená zvěř. Pak jsem uviděla kámen, jak letí proti oknu. Jen tak tak jsem se mu vyhnula a hned v závěsu z něj vyskákali chlapy. V nějakým komediálním filmu by to vypadalo docela vtipně, už jsem slyšela ten falešný smích v pozadí. No bohužel mě chytli a odnesli do lesů. Volala jsem jako splašená a když mi něco píchli, už jsem nevydala ani hlásku.