Soused Smusa/Pravda nebo lež? (DOKONČENO)

Rozpadají se i poslední kousky

,,Co to je?! Šimone? Kam ji nesou, kdo to je?''

Jen jsem tam stál a nic neudělal. Jakoby se kolem mně čas zastavil a já vnímal jen tu samotu. Cítil jsem strach, bolest, zlost i starost. ,Asi jsi ji od sebe neodehnal pořádně!' křičelo mé sebevědomí. Začal jsem se víc a víc ptát - chtěl jsem ochránit ji přede mnou nebo sebe před nimi?... Nesou dívku, kterou miluji nejvíce ze všech pryč. Čím dál víc ode mně. Když bych se jí s tím vším svěřil, dokázala by mi odpustit a být se mnou? Nebo by za mnou nepřijela a nemohli by jí ublížit.

Ella tam vedle mně stála a něco na mě křičela. Viděl jsem koutkem oka, jak jí slzy tečou proudem, když s těma chlapama uviděla i Davea. Celou dobu ji využíval jen kvůli tomu, aby získali informace. Využili dvě nevinné dívky k tomu, aby se dostali ke mně. Je to vůči nim nefér a já se o ně měl lépe postarat. Měl jsem jim dát, co chtějí a nic z toho by se nestalo. 

Choval jsem se k Adélce hnusně z toho důvodu, že jsem si nechtěl přiznat, že kvůli mně málem umřela nebo kvůli tomu, že možná kvůli mně může opět umřít? Co když jsem jí nestihl říct poslední ,ahoj' a ,miluji tě'. Co když jsem nechal odejít její bezvládné tělo bez boje? Tohle mě probudilo a svět se opět rozproudil a mě zavalila vlna strachu.

,,Neubližujte jí, prosím.. Udělám cokoliv. Nechte ty dívky být a já vám dám co budete chtít...''

Snažil jsem se mluvit klidně, ale bylo stále slyšet, jak mi strachem přeskakuje hlas. Cítil jsem se stejně, jako když jsem Adélku poprvé viděl. Dívala se na mě z okna a nejspíš nad něčím přemýšlela. Pak si mě všimla a rychle uhnula. Pak ta večeře a... Neřekl jsem jí to. Neřekl jsem jí, že ji moc miluji a chci s ní strávit celý zbytek života.

,,Je mi líto, už je pozdě. Měl jsi šanci nám dát to, co chceme, ale vybral jsi si tu obtížnější verzi - tu, ve které budeš trpět. A nejen ty, ale i tvé okolí.''

Někdo praštil Ellu a já viděl, jak dopadla tvrdě na zem. Pak jsem se otáčel, ale úder přišel stejně rychle, jako přišl.

***

Otevřel jsem oči a viděl jsem jasné sluníčko, které svítí na střepy a krev po celém obýváků. Posadil jsem se a díval se na Ellu, jak leží na zemi a myslel na to, co mám udělat. Normální člověk by asi... Já nevím, co by dělal normální člověk. Šel jsem do kuchyně a pořádně se napil vody. Napustil jsem do skleničky vodu i pro Ellu, aby se trošku... Jak to říct... Uklidnila. Probudil jsem ji a první, čeho jsem si všiml v jejích očích byl strach. Zmateně natáhla roztřepanou ruku a chytla sklenku vody. Pomohl jsem jí se napít a pak jsem ji objal. 

,,Já... Včera jsem přišla o dva nejdůležitější lidi v mém životě, Šimone... Jsem tu sama, nemám už nikoho...''

Cítil jsem, jak se jí rozechvěla ramena a ona začala brečet. Nesnesl jsem to a odtáhl se. Chytl jsem její ruce a upřímně se jí podíval do očí a nějak se jí pokusil naznačit naději.

,,Já taky.. O Adélku a o svůj život. Vrátíme všechno zpátky. Já to začal a jak jsem padal dolů, stáhl jsem vás taky. Zničil jsem vám životy a musím to napravit. Možná vím, kde jsou, tak pojď. Je před námi dlouhá cesta..''

Zvedl jsem se a pomohl jí na nohy. Stále se na mě dívala a mně to nedalo a musel jsem začít s ''vysvětlováním''.

,,Teď ti řeknu jen to nejdůležitější - V té lahvičce, co měla Adélka v kapse bylo něco, co ji dokázalo udržet při životě. Natřel jsem jí to na ránu a nakapal na spánky. Díky tomu získala něco jako dočasnou ochranu. Nechal jsem to doma, protože jsem věděl, že tam půjdete a najdete to. Nevím jak to funguje, ale chtějí to. Nemůžou ji zabít a ani ublížit, alespoň na příštích pár hodin. Víc ti vysvětlím cestou, teď se mě chyť a pojď zachránit ty zbytky našeho života.''

Oba jsme sbalili ty nejdůležitější věci do batohů a vyrazili jsme vstříc nebezpečí a smrti. Nasedli jsme do auta, pevně zabouchli a jeli zachránit Adélku. Cestou jsme jeli kolem bouračky, kterou způsobil... Tak počkat...

,,Ello? Mám otázku... Proč jste se vlastně vybouraly?''

Nechápal jsem pár věcí... Nikdo mi celou dobu neřekl, proč se ty dvě vybouraly a pak to, kdo ten oheň uhasil. Bylo tu jen nabourané auto, všude střepy, kusy plechu a krev. 

,,No.. Já ani nevím.. Bavily jsem se s Áďou o vašem vztahu a pak něco viděla. Trhla s volantem a my narazily do toho velkého....stromu...''

Vrátili jsme se na místo nehody a žádný strom tam nebyl. Bylo jen výrazně zničené auto a opravdu jeho kapota, nárazníky a čelní sklo vypadali, jako kdyby narazili do něčeho, co vypadá jako strom. Vypadalo to, že to musel být docela velký strom, ale kam zmizel?...

,,Ello... Když jsi řidička, tak by jsi si všimla, když by před vámi něco bylo, ne? Všimla si toho i Áďa a pak jste musely narazit do opravdu velkého stromu, ale ten by za jednu noc nezmizel, nemyslíš?''

Cítil jsem se jako detektiv 0069. Jelikož nebyl čas na hlubší pátrání, usoudili jsme, že musíme zachránit Adélku, aby nám řekla co se stalo. Nasedli jsme opět do auta a odjeli po silnici zpět do České republiky. 

Za pár hodin jsme byli zpět a zastavili jsme se u mého starého domu. Ella šla říct Adélčiným rodičům, že jedeme ještě ne několik dní pryč a že se nejspíš do konce prázdnin vracet nebudeme. Její rodiče to kupodivu odkývali, přeci jenom už jí je 18. 

,,Takže.. Co potřebuješ ve svém starém domě hrůzy?''

Zeptala se mě Ella a trošku při tom dělala zase tu věc...

,,Ello... Už to zase děláš... Díváš se na mě tím tvým ,nevěřím ti, umři' pohledem.''

Ella se otočila a dívala se přímo před sebe na silnic. Vyšel jsem z auta a šel k mému starému domu, který byl už někomu prodaný. Dle všeho se ten někdo měl nastěhovat tento den, takže jsem musel vzít všechny důležitější věci. Ella následovala každý můj krok až do domu, kde jsem ji poslal nahoru.

Hledal jsem něco... Něco co by... Co by mi pomohlo najít Adélku. Jelikož všechny důležité věci jsem si vzal před tím, moc jsem nevěděl, co hledat. 

,,Ello? Našla jsi něco?....Haló?''

Volal jsem na Ellu, která se mi neozývala. Vyšel jsem po chodech, kde stála Ella a Dívala se upřeně před sebe. Vyšel jsem za ní do patra a uviděl jsem to, na co se tak dívala...