Mám v těle lišku

4.

Pod nohama mi praskaly malé větvičky. I když jsem se snažila jim vyhýbat, abych byla co nejvíc potichu a neplašila lesní zvěř. Marley se stále držel blízko mě, protože kdyby se oddělil, tak by jsme se v té tmě už nemuseli najít. Nakonec po asi půl hodině cesty, se mezi stromy začaly objevovat první sluneční paprsky. Byla to pro mě celkem úleva.

Po cestě jsem navštívila má oblíbená stanoviště. Například nádhernou vyhlídku, odkud je výhled snad na úplně všechno. Jsou vidět hory, jezera a stáda ovcí, která se v kopcích spokojeně pasou. Potom jsem navštívila lagunu plnou průzračné a moc dobré vody. Na chvíli jsem si u ní sedla a něco málo snědla, nakonec jsem si z ní doplnila lahev s vodou a vydala se dál. Jedno z mých dalších nejoblíbenějších míst byl mechový vodopád. Musela jsem kvůli tomu sejít do jednoho z mnoha údolí, která se tady ve Skotsku nacházejí.

Cesta mi trvala asi třičtvrtě hodiny, protože bláto mi v některých místech dost blokovalo cestu. To mě ale nezastavilo a proto jsem se teď mohla dívat na velký mechový vodopád. Dobře, není nijak obrovský, ale pět metrů má určitě. Sedla jsem si na kámen, který byl skoro hned vedle padající vody. Kámen byl, jako všechny tady, obrostlý měkoučkým mechem a proto ten název. Marley pobíhal kolem jezírka, do kterého voda padala. Vím jak má Marley moc rád vodu, ale teď jsem ho musela zavolat a zakázat mu, aby do ní chodil. Je hrozná zima a mohl by z toho silně nachladnout a to by nebylo dobré. Marley si poslušně lehl k mým nohám a odpočíval. Byl sice trochu zklamaný, ale myslím, že to chápal.

Abych mu trochu zvedla náladu, tak jsem z batohu vyndala granule, které jsem zabalila s sebou. Hned jak uviděl co dělám, tak se posadil a vyčkával až mu dám najíst. Nasypala jsem mu část granulí na zem a zbytek jsem mu nechala, aby měl ještě něco na potom. U vody mi byla celkem zima a v tu chvíli mi došlo, že mi mamka zapomněla zabalit termosku s čajem. No to nevadí.

Najednou mi přejel mráz po zádech, bylo to jako by mě někdo sledoval. Podívala jsem se na Marleyho, který ještě nedojedl svou svačinu a zíral lehce vyděšeně někam za mě. Pomalu jsem se otočila a spatřila lišku. Nadějně jsem si myslela, že by to mohla být ta co se mnou strávila tu noc v lese, ale nebyla to ona. Po delším prohlížení jsem si na ní všimla něčeho zvláštního. Její oči. Každé je jiné. Levé je azurově modré a pravé je zelené. Byla nádherná a já se rozhodla, že si jí nakreslím.

Začala jsem vytahovat blok s tužkou, abych mohla mít další nádhernou vzpomínku zaznamenanou. Když jsem se podívala zpět na místo, kde liška stála, tak bylo prázdné. Utekla a já si jí ani nestihla pořádně prohlídnout. Zkusím ji vystopovat, abych jí mohla vidět ještě aspoň jednou.

Netrvalo mi to ani nijak dlouho. Cesta vedla z údolí směrem nahoru do kopce a po pár desítek metrů jsem zahlédla za stromem její zrzavý ocas. Šla jsem dál a snažila se našlapovat opatrně, jinak bych jí mohla vystrašit. Sledovala jsem zem a vyhýbala se větším větvím, které by při mém došlápnutí mohly hlasitě prasknout. Podívala jsem se na chvíli před sebe, abych zjistila, kde se liška nachází. Trochu polekaně jsem sebou cukla a prudce se zastavila. Cítila jsem, jak Marley, který šel hned za mnou, narazil do mých nohou.

Liška stála asi dva metry přede mnou a hleděla na mě velmi vlídně. Možná bych řekla, že se dokonce usmívala. Najednou se otočila a popošla o pár kroků dál, potom se otočila znovu na mě. Usoudila jsem z toho, že chce, abych jí následovala. Vyhověla jsem jí a opatrným krokem se vydala za ní.

Liška šla stále několik kroků přede mnou a vždy se po pár minutách ohlédla na mě a Marleyho. Zdálo se to jako věčnost, ale po asi hodině následování té lišky se konečně zastavila. Začala se rozhlížet a potom ze sebe vydala velmi zvláštní zvuk. Chvíli jsme čekali a musím uznat, že se to vyplatilo. Po chvíli se ozvaly kroky a následně se za nedalekým pařezem objevila ta liška. Ta, která se mnou strávila tu noc, která se mi občas objevuje ve snech a ta která je velmi výjimečná. To její srst. Její zbarvení je naopak, než mají ostatní lišky. Její celé tělo je zbarvené bíle, kromě bříška a špičky ocasu. Ty jsou zbarveny zrzavě. Bylo to úchvatné a vlastně jsem jen přemýšlela jak se takový jev může v přírodě stát.

Liška, která měla každé oko jiné, zůstávala blízko nás a ta druhá se pravděpodobně nehodlala vzdát místa u pařezu. Myslím, že jí chápu. S jejím zbarvením to musí mít v přírodě těžké. Tě ještě k tomu, když je tu ten lovec. Přemýšlela jsem, kde by teď tak mohl být? Jen doufám, že dost daleko.

Bohužel jsem se hluboce mýlila a v tu chvíli se zničeho nic ozval ohlušující výstřel. 

Ahojky :)

Děkuji za votes u příběhu a doufám, že se vám tato kapitola líbila. :):*

atomovka007