Kdysi dávno, když Bůh stvořil svět, musel se rozhodnout, co dá svému synovi Adamovi do vínku. Pomaličku se rozhlédl po své nádherné zahradě a pomyslel si:"Stvořil jsem tak nádherné rostliny, tak krásné nebe, mraky, ale k čemu to všechno je, když se nikdo nemůže kochat tou nádhernou?" A tak vložil Adamovi do hlavy dvě oči, kterými mohl sledovat tu nádheru. A tak vznikl Zrak.
„K čemu jsem stvořil kůru na stromech, mech a chlad hedvábné tekoucí vody, když ji nikdo necítí?" Pomyslel si a vložil Adamovi do kůže možnost cítit všechny zemské materiály. A tak vznikl Hmat.
„K čemu jsem stvořil šepot listí a hlas, když ho nikdo neslyší?" A uplácal Adamovi uši, díky kterým dokázal slyšet všechny zvuky na zemi. A tak vznikl Sluch.
„K čemu jsem stvořil tu nádhernou vůni květin, když ji nikdo necítí?" A vytvořil Adamovi nos, díky kterému vznikl Čich.
„K čemu jsem stvořil sladkost, kyselost? K čemu jsem stvořil trpké ovoce, když je nikdo nechutná?" A tak vložil Adamovi do úst jazyk. A tak vznikla Chuť. Bůh byl se svojí prací spokojen a probudil spícího Adama.
Adam se rozhlédl po celém světě a uviděl nádhernou krajinu kolem sebe. Díky Zraku se dokázal orientovat a radovat se z nádherných barev. „Jsem ze všech smyslů nejlepší!" Začal se povyšovat Zrak nad všemi ostatními smysly.
„To si nemyslím." Odporoval Hmat a donutil Adama zavřít oči. Veškeré doteky najednou byly intenzivnější, jak s očima otevřenýma, a tak se Hmat začal cítit důležitější, jak Zrak.
„K čemu jsou oči a k čemu jsi ty Zraku? Nač vidět, když bez tebe jsem silnější?"
„Hmate i Zraku, přestaňte," vložil se do jejich hovoru Čich, „když Adam spí, také nic nevidí a může ho probudit jen nějaký zápach."
„Čichu, musím s tebou nesouhlasit. Adama můžu probudit dokonce i já!" Zamumlal Sluch.
„Opravdu? A jak?" Řekl Čich.
„Když něco spadne, Adam uslyší ránu, která ho probudí. Ale i ty Čichu jsi důležitý. Nejméně důležitá je zde Chuť. K čemu je, když slouží jen k našemu potěšení?" Odvětil Sluch.
„Proč nejsem důležitá? Díky mně Adam rozezná dobré a špatné jídlo, chráním ho zevnitř." Odpověděla na to uraženě Chuť, ale smířila se s tím, že je pro všechny smysly nejméně důležitá.
„Vy všichni jste k ničemu." Povýšil se Zrak nad ostatní smysly. „Jediný, kdo tady za něco stojí je Hmat! Je zde druhý nejdůležitější."
„Zraku, co to říkáš? Copak můžeš vidět teplo a chlad? Je jasné, že já, Hmat, jsem nejdůležitější."
„A můžeš snad vidět světlo a tmu? Je jasné, že já, Zrak, jsem nejdůležitější!"
A tak se na sebe Zrak s Hmatem rozzlobili a Adama opustili.
Adam bloudil nádhernou zahradou slepý a nic necítil. Často narážel do věcí kolem sebe, zakopával o kameny a cítil se nešťastný. Když se celý zkrvavený a rozbolavělý posadil ke stromu přišel za ním Bůh. „Copak se děje?" Pronesl moudře směrem k Adamovi.
„Cožpak nevidíš? Jsem slepý a nic necítím. Zrak i Hmat mě opustili."
„A prosil jsi je, aby se k tobě vrátili?"
„Prosil, ale copak to pomohlo? Jsou na sebe rozzlobení a nechtějí spolupracovat." Když to Adam dořekl, přišli k němu Čich a Hmat a zahleděli se na Adama.
„Vidíte, co jste způsobili?" Podíval se na ně přísně Bůh. „Když jste od Adama odešli, uvědomili jste si následky? Stvořil jsem vás, abyste byli Adamovi k ruce. Abyste mu pomáhali vyhýbat se překážkám – všichni společně. Nikdo z vás není důležitější než ten druhý, všichni jste si rovni." Řekl Bůh.
Zrak i Hmat se zastyděli omluvili se. Oba se vrátili k Adamovi a od té doby, až na občasné hašteření, žijí v míru dodnes.
