Střípky

10. část - Vidět skrz...

„Pottere!" řekl jsem vyplašeně. Od kdy já něco říkám tímhle tónem! Ale neměl jsem na úvahy o svém chování čas.

Držel jsem to chvějící se tělo v náruči. On se usmíval. Jako sluníčko uprostřed léta! Merline, pomáhej mi. Jak jsem se do téhle situace dostal? Nechápu to. Opravdu svůj život nechápu!

„Pottere, co tu děláte?" zeptal jsem se a snažil se chlapce dostrkat ke křeslu v rohu místnosti. Nedařilo se mi to. Držel se mě jako klíště. Až když jsem se trochu uvolnil i jeho stisk zeslábl.

Podíval jsem se do jeho mladé tváře. Nejvíc mě zaujaly jeho oči. Teď bez brýlí vypadají tak... jinak. Těkaly ze strany na stranu a snažily se zachytit nějaký bod. Moc dobře jsem věděl, čím to je. Tenhle chlapec už nikdy vidět nebude, to je jisté. A proč? Kvůli své hlouposti... Ne! Kvůli mé. Kdybych si víc všímal náznaků. Vím, že se o sblížení snažil už dřív. Jen já byl zaslepený svou nenávistí k jeho otci. Tak přece jenom se ze mě stává sentimentální blázen, toužící po lásce? Kam jsem se to jen dostal? Do jiné dimenze?

„Omlouvám se... já jen... chtěl..." koktal a snažil se aspoň trochu uklidnit. Ale hrozně se chvěl. Jeho tělo toho za poslední týdny zažilo až moc. Povzdechl jsem si.

Podepřel jsem ho a zavedl do druhé místnosti. Když jsem ho chtěl zase usadit, natlačil se na mě a znovu mě objal.

„Harry... Jen tě chci posadit. Nikam nejdu..." šeptal jsem naléhavě. Už si nemůžu dovolit svůj obvyklý sarkasmus. Až příliš se toho změnilo!

„Já... ano... děkuji..." šeptal tichounce. Skoro jsem ho ani neslyšel. Posadil se jen na okraj, ale pořád nebyl ochotný pustit mou ruku. Opravdu jsem nevěděl, co teď mám dělat. Co říct?

„Harry..." řekl jsem jen tohle jedno jméno a mohl jsem sledovat, jak se z jeho očí začaly řinout slzy. Jedna za druhou. Co teď?

Objal jsem ho. Dotýkal se ho. Poskytl mu útěchu a ochranu. Byl jsem tu pro něj, on tu byl pro mě. Tak proč se v tom snažím pořád najít skulinu a utéct? Ne... už nechci utíkat. I já mám právo se na chvíli zastavit a prostě... žít!

Chytil jsem jeho tvář do dlaní. Chvíli jsem se jen díval. Na ten nádherný obličej. Na muže před sebou. Přišel za mnou. Za mnou! Mohl si vybrat kohokoliv na světě a přišel za mnou!

Naklonil jsem se a svými rty se dotkl těch jeho. Cítil jsem, jak se jeho dech zadrhl. Slzy se spustily ještě víc. Tiše vzlykl. Ale já věděl, že to bylo štěstím. To, že jsem konečně pochopil.

Na chvíli jsem se odtáhl a pak ho znovu políbil. S větší naléhavostí. S větší touhou a razancí. Ach ano, tohle je to, co jsem hledal...

Znovu jsem ho objal a pak se posadil vedle něj. Jeho hlava klesla do mého klína a on spokojeně vydechl. Pohladil jsem ho po jeho vrabčím hnízdu a tiše šeptal slova, která jsem si slíbil nikdy neříct. Usnul. No není to dokonalé?