Už nemůžu. Bolí mě každý sval. Ale musím jít dál. Musí mi to vysvětlit. Chci vědět, jestli má cenu dál bojovat. Co když to byl opravdu jen sen?
Do očí se mi nahrnuly slzy. Možná některé už našly cestičku ven. Nechal jsem je. Byl jsem bezmocný. Proč jeho kabinet musí být tak daleko? Proč tu tak brzy ráno nikdo není? A dovedl by mě tam někdo? Je to doupě Zmijozelu, takže asi ne. Jsem v tom sám. Tak jako ve všem.
Unaveně jsem se opřel o chladnou zeď za sebou a pomalu se sesunul k zemi. Nezvládnu to! Další slzy brázdily můj obličej. Zase jsem dokázal brečet. Dokážu se ještě někdy smát? Doufám v to. V jeho náruči je tak krásně. Ta opojná vůně, kterou cítím ještě teď. Ulpěla na mém pyžamu. Zachvěl jsem se. Takže to nebyl sen? Opravdu za mnou přišel a omluvil se mi? Našel vzkaz, který jsem mu zanechal?
Najednou jsem uslyšel tupou ránu. Jako by někdo uhodil pěstí do dveří. A bylo to tak blízko. V mé duši svitla naděje. Někdo tu někde je. On tady je!
Znovu jsem se vyškrábal na nohy. Posunul jsem se o kousek dál a udělal pár dalších váhavých krůčků. Pak jsem to ucítil. Dveře. Tak známé a přitom jako bych je viděl poprvé. Viděl? Ne... cítil jejich strukturu. Jejich pevné dřevo. Vůni borovic. Pohladil jsem lesklou plochu. Byl jsem tu. Jsem tady! A on je za nimi. Vím, že je. Cítím to. Cítím ho! Opřel jsem se o ně hlavou a začal se smát. Já se opravdu smál! Dveře se otevřely a já vpadl do chladné místnosti. Ale mé tělo se nesetkalo s chladnou podlahou, jak jsem si nejprve myslel, že se tak stane. Jeho ruce. Dotýkaly se mě. Usmál jsem se. Ano... tak je to správně...
ČTEŠ
Střípky
أدب الهواةNevím proč jsem to napsala. Ale záleží na tom? Někdy se stává, že sednu a něco sepíšu. Tak jako teď. Proč střípky? Budu zde dávat takové myšlenkové jednorázovky. Neptejte se mě na zápletku. Neptejte se proč se to tak stalo, proč hlavní hrdina udělal...
