Puls

Prolog

Tma. 

To první uvítalo její mžourající modré oči. Nevěděla, kde je, ale věděla jedno; je tady chlad a tma. Co to mělo znamenat? Vůbec neměla ponětí, co to je za místo. Tak chladné a bez života. Neslyšela nic než mrtvolné ticho, rozprostírajíc se skrz tmu. Čekala, že někdo rozsvítí nebo že vedle sebe nahmatá něčí tělo jako vždy po páteční noci, ale vypadalo to, že byla sama. 

Pokusila si sednout, ale na záda ji hned vrátila rána, když narazila čelem do velmi nízkého stropu. Sáhla si na naražené čelo a párkrát se pohladila než začala zkoumat místo kolem sebe. Zjistila, že se nachází v nějakém úzkém a chladném prostoru, skoro jako...

Hrob.

Zamrazilo ji a zkoumala materiál okolo sebe. Nebylo to dřevo ani nic pohodlného. Byl to studený kov. Nevěděla, jestli si má oddechnout nebo se naopak vyděsit víc. Začala tedy zkoumat místo kolem sebe zatímco si úzkostně zachovávala chladnou hlavu. Pokusila se dát ruce za hlavu a zatlačit na místo nad sebou, ale nic se nestalo, materiál držel, pevný jako... No, kov. Proto nahmatala chodidly druhý konec své hrobky a zatlačila. Cítila, že by se s touhle částí mohlo něco udělat, a tak se zapřela rukama o stěny a zatlačila. A opravdu... Začala se pomalu posouvat a viděla světlo vedlejší místnosti. 'Ještě kousek...!' pomyslela si a konečně vydechla, když se dostala na světlo a mohla se posadit. Všimla si, že na sobě má jen něco silně připomínající hadrům, které dávají v nemocnici. Přehodila nohy přes okraj toho něčeho, na čem seděla, a postavila se. Konečně se rozhlédla a všimla si boxů, ve kterém byla zavřena. Rozhlédla se. 

Márnice. 

Byla v márnici. 'Včerejší noc se asi Johnovi vymkla z rukou...' pomyslela si a pokusila se vzpomenout si, jak včerejší noc probíhala, ale ať se snažila jak chtěla, na nic si nemohla vzpomenout. Nijak jí nepřipadalo divné, že se vzbudila zrovna tady, znala i horší místa ('Jako třeba Eliasova postel...' pomyslela si trpce a při vzpomínce na svého bývalého přítele se ušklíbla) a její mysl jí nedovolovala hledat nějaký hlubší význam. Bylo to prostě ráno po páteční noci. Jako každé jiné. Teď potřebovala hlavně... 

Ne. Chytla se za hlavu. Došlo jí, že vlastně nic necítila. Žádnou typickou bolest hlavy, žádnou žízeň, prostě nic. Usmála se. Plus pro ní. Podívala se po místnosti a hned poté odešla jedinými dveřmi, co viděla. Věděla, že márnice je až ironicky blízko nemocnice, která byla nedaleko předměstí, kde žila. Když vyšla ven, jarní slunce ji udeřilo do očí a slabý vánek do tváře. Usmála se a rozběhla se domů. 

Když běžela, všímala si, že ještě nikdo není vzhůru. Tuhle část předměstí znala jako svoje boty - každý se tu znal s každým, každý byl přítel s každým. Kdyby doma neměla co k jídlu, mohla si zajít k paní a panu Keplerovi - ti měli vždy plnou lednici sladkostí, jídla (vždy jim něco zbylo od obědu, a Carol věřila, že to bylo právě kvůli dětem ze sousedství) a vůbec všeho možného, co její domov měl a neposkytoval. Kdyby chtěla pomoct s úkolem, mohla jít ke sousedovi, který učil na jejich škole, ale odešel do důchodu. Všechnu podporu, co by chtěla, tady měla. Ale teď momentálně celému místu panovalo ticho. 

Když stála přede dveřmi, vytáhla zpod květináče klíč. Byl to jeden z několika náhradních klíčů, které byly poschovávané okolo celého domu - stejně jako ostatní, i Carol trpěla zapomnětlivostí. Otevřela si dveře a pomaličku zalezla dovnitř. Skoro šlapala na špičkách. ,,Carol!'' Avšak to ji nezachránilo. Za její matkou stál její otec s bratrem, který se škodolibě usmíval. ,,Jak nám vysvětlíš, že celou noc nezvedáš jak telefon, tak nejdeš domů v DOMLUVENOU jednu hodinu? Chápu, že je pátek a že si chceš něco užít, ale tohle jsi přehnala! Odevzdej mi telefon a máš měsíc zákaz kamkoliv chodit!'' Po těchto slovech následovalo ještě něco 'Maminka má pravdu' od jejího nevlastního otce a další škodolibé úšklebky od bratra. Carol musela přiznat, že mobil nemá, což vedlo k dalšímu monologu od její matky. Nakonec jí dala jeden starý dotykový mobil aby se jí mohla alespoň dovolat, a dala ho na nabíječku. 

'Ani jí nedošlo, že mám pořád notebook...' pomyslela si Carol s lehkým úsměvem když se dostala do pokoje, kde ji avšak čekalo zklamání. Notebook byl vybitý. Carol napadlo, že by si mohla zase půjčit nabíječku od mamky, ale tím by se prozradila. Chtěla vědět, jak jsou na tom ostatní, jestli se také probudili na zvláštním místě jako ona. Jediná možnost byla jít za starším bratrem a půjčit si nabíječku od něj. Stejně nebyla nijak unavená, tak vyšla ze svého pokoje a bez pozvání otevřela dveře do pokoje. Jak čekala, její bratr seděl u notebooku a hrál nějakou jeho hru - pokud vím, jmenovalo se to League of Legends. Ve škole o tom s kamarády nezavřel hubu. ,,Co to je za hábit?'' zeptal se jí s dalším úšklebkem. Očividně si situaci, kdy on byl to hodnější dítě, dost užíval. 

,,Drž hubu. Včera to přebrali. Vzbudila jsem se...'' Carol se skoro rozpovídala o tom, jak se ocitla v márnici, ale řekla si, že to by zrovna jemu neměla říkat. ,,Půjč mi nabíječku, prosím. Musím napsat holkám.'' poprosila a šla k němu blíž. Zatahala jsem za nabíječku zatímco ji Dave se širším úsměvem pleskl po ruce. 

,,Mamka je hrozně naštvaná. Vrátila ses hrozně pozdě.'' poznamenal a opřel se víc do židle. Carol protočila oči, otočila se na patě a odešla z jeho pokoje. Rozhodně neměla náladu se s někým dohadovat, rozhodně ne s ním. Dave z hádek měl obrovskou radost, hlavně když byl v přesile. I kdyby si měl koleno provrtat, nepřiznal by, že prohrál. Pořád by si stál za svou a Carol v momentálním stavu - podrážděná a hlavně velmi zmatená - mohla vybuchnout. Kdyby alespoň měla mobil... 

Místo toho všeho se radši rozhodla jít do koupelny a dát si dlouhou koupel, při které by mohla přečkat dobu, kdy budou oba dva rodiče doma. Poté mohla jít buď na rodinný počítač nebo si jednoduše vzít svou nabíječku. Pustila do velké vany skoro až horkou vodu a podívala se do zrcadla, které vlivem horka se začalo zamlžovat. Připadala si v pořádku. Žádné známky únavy. Jen jí přišlo, že má světlejší kůži. 'Možná vlivem toho, že jsem byla celý den v domu Johna a pak celou noc zavřená...' pomyslela si. Svlékla si oděv, který ji zahaloval a vlezla do vody. Připadalo jí zvláštní, že jí za to matka nenadala. Možná spíš řešila víc to, že Carol ignorovala její pravidla a tentokrát zašla moc daleko. I tak doufala, že svoje drahé lodičky, minisukni a tričko pod prsa najde. 

Položila se celým tělem do vody a hned zavřela oči. Připadala si víc nahá než ve skutečnosti byla. Snažila si vzpomenout kde vlastně celou noc byla. Kdyby měla telefon, mohla by zavolat Johnovi, ale ten byl teď na kuchyňské lince a nabíjel se. Její nevlastní otec jí ho koupil když dostala zákaz na ten starý. Aby se jim mohla alespoň dovolat. Tenkrát na to nic neřekla, ale byla ráda. Vůbec, její nevlastní otec jí kupoval hodně věcí. Ale teď si musela vystačit se vzpomínkami. 

Šla ze školy domů, kde se oblékla a hned vyrazila k Johnovi, kde Pansy a Juliet pomohla s přípravou párty. Pak začali přicházet hosti, párty se rozjížděla, začal padat tvrdý alkohol, hlasitá hudba... Někdo navrhl závody. Carol, která byla už pod vlivem alkoholu souhlasila, dokonce dobrovolně nabídla auto své spící kamarádky, která ležela v obýváku. 

Jak Carol přemýšlela, vůbec si nevšímala vody, která vlivem rozpouštění zaschlé krve dostávala červenou barvu.