Jen ty a já

Tak tady to je? Tady se to stalo! Je to přesně rok. Při Merlinovi! Rok!

Ale pořád je to tady krásné. Ale tehdy... tehdy jsem tu krásu neviděl. Nevnímal jsem ji. Nedokázal jsem se na ni podívat.

A proč tomu tak bylo? Kdo za to mohl? Vím to... Zatraceně to vím!

Ale už je po všem. Už to budou dva měsíce. Dva měsíce oslav... Ale já se jich zřítkakdy účastním. Nenávidím tu popularitu. Vždyť jsem nic neudělal! Tak proč všechna ta sláva? Byl jsem jen ve správnou dobu na nesprávném místě. Všechno byla jen nehoda. Pitomá nehoda, která vše změnila.

I když jen díky ní je teď svět o něco čistčí. Už tu není žádný Voldemort. Žádná bolest jizvy a hlavně žádná nenávist.

Byla tu. Ještě před rokem. Můžu ji cítit, jen kdybych chtěl. Ale já nechci. Zahnal jsem ji. Musel jsem... Chtěl jsem... Moc jsem chtěl...

Ale kde něco končí většinou něco začíná a tady to vše začalo. Nebo skončilo? Kdo se v tom má vyznat? Kdo v tom má pátrat! Ale přece je to jedno, ne? Mě ano...

Posadil jsem se na spadlý kmen a zadíval se na klidnou hladinu jezera. Dnes bylo opravdu nádherně. Spokojeně jsem natáhl nohy a vystavil se sluníčku. Tak překrásně hřálo. Mohl jsem cítit jak mě každý z paprsků lehtá na tváři. Musel jsem se usmát. Byl to krásný pocit...

Ale najednou na mě padl stín. Prudce jsem otevřel oči a díval se na návštěvníka. Lehký úsměv, tak jako vždy, když ho vidím.

„Ahoj," řekl nesměle a pak se posadil vedle mě. Už se nebojí. Už je mu to jedno jestli nás někdo uvidí. Ale já mám strach. Pořád se bojím! A proč? Proč se tak strašně klepu strachy? Proč mi záleží tolik na názoru ostatních! Nemá to být na mě? Koho si vyberu milovat? Nebo nenávidět...

„Ahoj," odpověděl jsem mu a znovu se usmál. Nesměle a trochu plaše. Jeho oči zajiskřily.

„Tady se to stalo..."

„Hm... Proto jsi tady? Oplakáváš její smrt?" řekl a jeho tvář se skřivila v podivném úšklebku. Ano, Draco! Tady umřela... Odešla a já nevím kam! Ale jsem rád! Je to hřích?

„Proč bych měl truchlit nad její smrtí?" zeptal jsem se a přiblížil se k němu. Jen kousíček, ale přesto dost na to, abych se ho mohl dotýkat.

Chytil mou ruku a lehce přes ní přejel konečky prstů. Zamrazilo mě...

„Nelituješ toho?"

„Ne..." řekl jsem pevně a donutil ho podívat se do mých očí. Chci aby viděl, to co cítím. Dám ti mou duši pokud o ní požádáš. Ale ty víš, že víc už nabídnout nedokážu. Máš přece vše...

Usmál se tak jemně a přesto to ve mně vyvolalo chvění.

Jeho ruka pokračovala výš. Lehce se dotkl mé tváře. Zavřel jsem oči a užíval si to. Ach, Draco! To je tak krásné! Tak opojné... Ale já chci víc! Musím mít víc!

Naklonil jsem se a spojil naše rty. Líbali jsme se pomalu a skoro až líně. Nebylo kam spěchat.

Po chvíli se odtáhl. Podíval jsem se na něj. Je tak nádherný! Tak zvláštní! Tak můj!

„Opravdu toho nelituješ?" Proč zase začíná? To se chce zase pohádat?

Povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho rameno. Nic nechápe! Proč pořád odmítá mou lásku?