Pořád ho vídám.
Každý pohled na něho mě bolí u srdce.
Ten pocit, když už ho nemohu nazývat mým...
Sice to bolí, ale i tak nedokážu plakat.
Nedokážu to ze sebe nijak dostat.
Jen se v těch mých pocitech utápím.
Nic si z toho však nedělám.
Věděla jsem, že jednou to bude muset přijít.
Sice jsem čekala, že to nebude tímhle stylem, ale tak co mám jinak dělat.
Nakonec to tak nejspíš je to nejlepší, co se mohlo stát.
Mohu si najít někoho, kdo mě bude milovat a dokáže mi to.
Někoho, s kým budu moct chodit ven, držet se s ním za ruku, objímat ho na veřejnosti, líbat ho přede všemi s pocitem, že je jen můj.
Určitě mi bude trvat, než se z toho dostanu.
Přeci jen, byl to první kluk, do kterého jsem byla až tolik zamilovaná.
Stejně to tak bude nejlepší pro oba.
Nejspíš...
