Another minute, please. |MAVY-JEDNODÍLOVKA|

Everything could be different.

Vše mohlo být jiné. Možná se ptáte co vše a od toho jsem tu já. Kdo jsem vlastně ,,já"? Jmenuji se Martin, tvářím se jako celkem normální 19ti letý kluk. Jinak jsem nic. Už nemám nikoho a nic, to vše jen díky blbé souhře náhod.

|FLASHBACK|

První den v nové škole, nikoho neznám, nikdo nezná mě, dokonalé pro nový začátek, aspoň to jsem si myslel. Nikdo mě nijak nezaujal, až na hnědovlasého klučinu stojícího u skříněk a vyndavajíc učebnice na další hodinu. Ano, jak jste správně pochopili, jsem gay. Teda ne úplně, jsem i na holky, ale kluci mě přitahují o něco více, asi to nemá správné pojmenování. Jenže co na tom záleží když kousek ode mne stojí to nejhezčí stvoření co jsem kdy viděl. Lehce si prohrábnul své hnědé vlasy a u toho se poohlédl svýma modrýma očima po nějakém klukovi, snad nikdy jsem neviděl takhle modré oči. Dal se s ním do konverzace a jeho rty se mírně otvíraly a zavíraly, asi jsem tam stál a civěl na něj dost dlouho, protože mezitím zazvonilo.

Po chvilce nic nedělání o hodině jsem si všiml, že je se mnou ve třídě, nedokázal jsem uvěřit, že jsem si nevšiml když vcházel do třídy. Přemýšlel jsem nad ním dost dlouho a tak hluboce, že mě z toho vytrhl až hlas učitele volající mé jméno. Musel mě samozřejmě představit třídě, jako nového žáka, podle mě zbytečnost, učitel ovšem můj názor nepodpořil a okecával můj příchod do nové školy nejméně 5 minut. Aspoň jsem nás na těch pár minut zachránil před strašně zábavným výkladem o středověku, či co to bylo.

Už jsem lehce usínal když zazvonil zvonek a my mohli opustit třídu. Moje úloha byla jasná, zajít za tím nádherným stvořením jménem Karel (zjistil jsem to během hodiny, kdy ho učitel vyvolal) a dát se s ním do hovoru. Zdánlivě lehká věc, ovšem byla těžší, než by člověk řekl.

Seděl na schodech a byl začtený do nějaké knížky, prameny vlasů mu padaly do obličeje a já byl naprosto mimo. Pomalým krokem jsem šel k němu a prohodil první co mě napadlo ,,Co to čteš?", podíval se na mě a s úsměvem odpověděl a vlastně to šlo nějak samo. Naše konverzace trvala celý zbytek přestávky. Navzájem jsme si o sobě řekli naprosté základy jako byl facebook, kde bydlíme, jak se jmenujeme celými jmény a bůh ví co ještě. Byl hrozně fajn a dobře se s ním povídalo.

Do posledního zvonění zbývalo asi 10 minut a já přemýšlel jak ho vytáhnout ven. Chcete slyšet můj geniální plán? Jak idiot jsem do něj "omylem" narazil a s omluvou jsem mu sebral batoh co mu sletěl z ramene. Došli jsme spolu ke dveřím a já ho pozval k nám, souhlasil a já myslel, že vyskočím tak vysoko, že probourám strop školy.

Nebydlel jsem daleko, takže cesta nám netrvala ani 20 minut. Během cesty jsem se o něm dozvěděl jednu dost podstatnou věc a to tu, že je gay. Ani by jste nevěřili jak šťastný jsem byl. Přiznal jsem se mu jak to mám já a s pochopením se usmál a přikývl. 

Takhle to šlo několik týdnů až se stalo něco úžasného.

Doprovodil jsem ho domů, byl to jeden z dnů, kdy nemohl k nám, jelikož měl přísné rodiče a já to respektoval. Před vraty jejich domů se na mě otočil a já neodolal, pomalu jsem se k němu přiblížil chytil ho okolo pasu, přitáhl si ho a jemně políbil. Neodtrhl se, spolupracoval, byl jsem někde daleko, ale přitom pořád tady. Odtáhly jsme se od sebe a jen jsme se na sebe dívali s ústy do úsměvu. Z ničeho nic jsme slyšeli hlas jeho mamky jak ho volá, jelikož jejich pes začal štěkat, Kája se se mnou rozloučil, v klidu mi pustil ruku a odešel. Já dokázal pouze stát a koukat do prázdného nebe.

Začli jsme spolu chodit, vše bylo fajn, lidi ve škole nám to přáli, nikdo se nesmál a my byli šťastní.. až do minulého týdne.

Šel jsem ze třídy když v tom jsem viděl jak se Kája objímal s jiným klukem. Nejdřív jsem nechápal, ale za nějakou dobu (neřekl bych že moc dlouhou) jsem poznal Kájova ex. Vyprávěl mi o něm, že se nerozešli v dobrém a proto mi ještě víc hlavou šrotovalo to, proč se s ním sakra objímá a proč se sakra začli líbat. V tu sekundu mi vlastně došlo, co se stalo. Jako neřízená střela jsem vystřelil k těm dvoum, začal jsem nekotrolovatelně křičet a Kája se mě snažil uklidnit, ovšem absolutně k ničemu. Byl jsem tak naštvaný a smutný zároveň, že jedna pěst udeřila přímo do obličeje jeho ex. Vyběhl jsem ze školy a mířil do parku. Sedl jsem si na lavičku pod strom, kde jsem vždy sedával s Kájou a začal brečet. Moje emoce se ze smíšených přesunuly pouze na ty smutné. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, nehlídal jsem čas, ale vím, že mě vyrušily kroky rychle jdoucí za sebou. Byl to běžící Kája.

,,Martine, nech si to vysvětlit."

Nemluvil jsem, já přímo ječel, odpálkoval jsem ho nehorázným stylem, ani nestačil pořádně dokončit větu a mě to nezajímalo.

Nějakých 5 dní jsem o něm ani neslyšel, nepsal, nevolal, ve škole taky nebyl, bylo mi to divné, ale neměl jsem sílu ani odvahu to nějak řešit.

Až v hodině dějepisu si před nás stoupl náš třídní učitel se slovy:

,,Dnes se vyučování ruší z důvod smutné zprávy."

Všichni jsme zmlkli a napjatě poslouchali.

,,Vašeho milovaného spolužáka a mého žáka Karla Kováře našli mrtvého."

Moje srdce se zastavilo a nevěděl jsem co mám dělat.

|KONEC FLASHBACKU|

No a tak jsem tady. Unavený, zdrcený, smutný, prázdný a přemýšlející o tom, co by se stalo kdybych si  to nechal vysvětlit. Co by se stalo, kdybych nebyl takový ignorant. Jaké by to bylo zažít jednu jedinou minutu s tím nádherným stvořením, kterému jsem nedal šanci.

---

Ano, ano, žiju :D. Jen sem neměla nápady ani náladu psát. Jenže dnes sem na to nějak dostala chuť a tak je tu tahle jednodílovka. Má skoro tisíc slov, což u mě není zvykem. Také chci poděkovat za tak skvělé ohlasy u mé ff ,,Psychiatr", je to úžasné! :3 A doufám, že to tady zas dám do kupy a bude tu další nová ff, nebo obyčejná povídka, nic neslibuji, ale pokusím se c: .

-Vaše Deny ♥