Vzpomínky. Někdy dobré, a někdy špatné. Prakticky nelze nic zapomenout. Máme je stále uložené. Ty moje jsou většinou jen špatné. Projevují se ve snech, či nočních můrách. A záleží jen na nás jak s nima budem zacházet...
1. Září. Je mi šest. Mamka mne strojí na můj první den školy v životě. Bílá košile, kšandy a černé džíny. Bráška si hraje u stolu s barvami. Otec mi nakazoval ať se chovám slušně, ať se dobře učím a můžu to tak pak někam dotáhnout. Se vším jsem souhlasil, jen ať má radost. Rodiče odešli dolů, a já si sednul k Teovi. Chyba...
Jen co jsem si sednul, hned se ke mě přiřítil a objal. No... Myslím že po tom obejmutí ta košile vypadala líp, než když byla čistě bílá. Ale otec si to nemyslel. Když si pro mně přišli, tak otec začal neskutečně nadávat a řvát. Nechtěl jsem aby ublížil bratrovi, a tak jsem řekl, že jsem spadl a Teo mi pomáhal se zvednout. Jelikož otec nebyl dvakrát inteligentní, tak tomu uvěřil, a já šel do školy s modřinami a nalomeným žebrem. Ale mamka a Teo vyvázli, což bylo dobře.
Týden uběhl jako voda, a já přinesl první známku. Jedničku. Jo pochvala a odměna v podobě nevýprasku trvala, do třetí třídy...
Trochu jsem se na Tea zlobil, že mi zničil košili, ale nemohl jsem se zlobit. Byl ještě moc malý na to aby to chápal. Večer jsem si kleknul k posteli, a prosil boha, ať se máme líp. Ať bude mamka s bratrem navždy v pořádku. Doufal jsem, že to tak bude, ale jak se později ukázalo tak ten sráč, co si říká ten laskavý a milující mě zradil. A za to co si o něm myslím, mám již rezervovaný pekelný trůn.
Měl jsem pokoj dohromady s tím užvaněným tydýtem. I když ještě ve dvou letech neuměl mluvit, furt něco žvatlal. Sice už chodil, v tom byl napřed, ale mluvit začínal až ve čtyřech letech. Stačilo se na něj jakkoli zašklebit, a uděla nějaký zvuk a on se smál, jako by nějaký slavný komik řekl nějakou vtipnou anekdotu. Občas sem si myslel jestli se nedostal k otcově alkoholu. I když to byl otravný špunt, měl jsem ho rád. Ať jsem mu, nebo on mě udělal cokoli, měl jsem ho rád...
Vzpomínám si, jak nám máma recitovala něco jako ukolébavku:
Spěte ovečky, již je noc.
Stulte se k sobě a hřejte se. Studený je horský vítr a chladu je moc.
Sních padá a dopadá na nosíky růžové, jež pára oklopuje.
Soví orchestr s vlčím vitím vám hraje na cectu tam.
Ta cesta o které mluvím, je daleká
jedním.
A když musíte jít zpět, již sovy a vlci usínají.
Ke mne vás přivede zlatý král.
Co by si rád s vámi na louce hrál.
V jeho zemi je teplo a světlo
to vám již svitlo.
Až se brobudíte,
určite za mnou přídete.
Já na vás vždy a všude počkám.
Tak dobrou ovečky.
Já taky už usínám.
I když se jí to nerýmovalo, vždy nás to uspalo. Její medoví hlas mi doteď hraje v uších. Milovala nás. To jsem věděl jistě. Kromě jejího úžasného hlasu, který nás uspával, také slyším každonoční hádky. Nepamatu ji si o co se hádali. A ani mne to nijak nezajímá, ale vždy to dopadlo tím, že zbil mamku. No nic co se stalo, stalose a nic se nedá změnit. 2:22. Je na čase jít spát. Dobrou.... Ovečky.... Spěte sladce......
