Secrets ►Story with Zayn Malik◄ •FanFiction•

1. Část "Úvod" •Modroooká dívenka• ►4.5.2014◄

Procházela jsme se po provoněné louce za naším statkem. Byl slunečný den a okolo mě pobíhal můj nazrzlý pes Dingo. Můj jediný, ale nejvěrnější přítel. Žádného jiného nemám. Ve škole se mi vyhýbají. Možná kvůli mému handicapu. A když někdo přijede k nám na statek, prohlédne si ho, projede se na koni a pak zase odjede, To je můj život. Jako obvykle jsem šla na mé oblíbené místo. Je jím malá mýtinka uprostřed nedalekého hlubokého lesa. Uprostřed roste vysoký strom, na jehož nejnižší větvi visí na provazech z prkna udělaná houpačka. Usedla jsme na ní a nohou se slabě odstrčila od země. Znova a znova. Zrovna zapadalo slunce. Bylo to překrásné. Najednou jsem uviděla jak Dingo otvírá tlamu, což znamená, že štěká. Koukla jsme se tím směrem a uviděla jsem siluetu nějaké osoby. Kdo by to mohl být? Nikdo toto místo nezná. Jedině, že by mě ta osoba sledovala až sem. Když se přiblížila, rozpoznala jsem totožnost. Byla to blonďatá dívenka s modrýma očima. Měla možná metr dvacet. Byla opravdu drobounká a usměvavá. Už z dálky se na mě usmívala. Přišla k houpačce a hleděla na ní. “ Ahoj ” Promluvila po chvilce zkoumání houpačky a jejího zavěšení. Neslyšela jsem jí. Ano, jsem hluchá, ale odezírám ze rtů. “ Ahoj ” Odpověděla jsem jí velmi opatrně. “ Ty jsi Charlotte, že? ” Tato otázka mě opravdu zaskočila. Jak zná moje jméno? Překvapeně jsem přikývla. “ Ale jak znáš mé jméno? ” “ To nesmíme říci. ” Nesmíme říci? Je jich tady více? Ale kde, vždyť já vidím jen funícího Dinga a jí. Rozhlédla jsem se, ale okolo nikdo nebyl. Když jsem se opět podívala na dívenku, byla pryč. Rozhlédla jsem se ještě jednou, ale ona nikde nebyla. Rozhodla jsem se jít domu. Popobídla jsem Dinga a šla. Cestou jsem přemýšlela o dívce, o jejím zmizení a o slovech, která mi řekla. ‘To nesmíme říci. To nesmíme říci. To nesmíme říci. To nesmíme říci. To nesmíme říci. To nesmíme říci. To nesmíme říci.’ Když jsem přišla k domu, všude byla tma, jen pouliční lampy zářily do husté tmy. V obývacím pokoji seděl můj bratr Christian. Byl to, je a navždy bude nejoblíbenější osoba. Hodně mi duševně pomohl, když umřela mamka. “ Kde jsi tak dlouho? ” Promluvil na mě znakovou řečí. Umíme ji jen on a já. “ Byla jsem se projít. ” odpověděla jsem mu podobnými gesty a při tom se usmála. Jen neznatelně přikývl a opět zabořil pohled do novin. Vzala jsem Dinga a vešli jsme do mého pokoje. Dingo ihned zalezl do svého domečku, párkrát se zatočil a ulehl. Z domku mu vyčuhoval jen nazrzlý čenich. Byl roztomilý. Jen jsem se nad tím pousmála a ztratila se v koupelně. Ve vaně napuštěné vodou až po okraj jsem strávila hodinku. Tělo jsem zamotala do osušky a vlasy si rozčesala. V pokoji jsem si oblékla pyžamo, lehla si a ihned usnula.

*Ráno*

Probudily mě nárazy na mou postel. Rozlepila jsem oči a mrzutě zívla. Opřela jsme se o lokty a koukala na Dinga, jak mi skáče po posteli. Koukla jsem na hodiny. Šest ráno. Ten pes mě chce asi naštvat. Když si všiml, že už nespím, přestal skákat.  Vylezla jsem z postele a ztratila se v koupelně. Vyčistila jsem si zuby, učesala. V pokoji jsem se oblékla to letních šatů. Dnes půjdu mamce na hřbitov. Už jsou to dva roky co se stala ta nehoda. Sešli jsme schody do kuchyně. Vzala jsem si jogurt s lžičkou a posadila se. Pomalu jsem dojídala poslední sousto a přemýšlela kde koupím nějaké květiny a svíčku. Z přemýšlení mě vyrušil Dingo položením pacek na mé nohy. Koukla jsem se na něj. Když zjistil , že ha něho koukám seskočil a rozeběhl se ke vchodovým dveřím. Buď to někdo zvoní nebo se chce projít. Otevřela jsem dveře. Nikdo tam nebyl. Tak to bude ta druhá možnost. Vrátila jsem se do kuchyně, kde jsem vyhodila kelímek do koše a lžičku vložila do myčky.Vzala jsme kus papíru a na něj napsala vzkaz. “Jdu na hřbitov, čekejte mě okolo oběda. Charlotte xx ” přilepila jsem ho na lednici, nazula si boty na menším podpatku a vyrazila. Dingovi jsem ještě dala košik, obmotala jsem si vodítko okolo zápěstí a mohli jsme vyrazit. Do města je to kousek cca 30 minut pěšky. Šla jsem pomalu, nemám kam spěchat obchody stejně otvírají až za hodinu. Pomalu jsem se doloudala do města. New York je velké město. Každý druhý by se zde ztratil. Přišla jsme v obchodu, ve kterém mají všechno. Koupila jsem kytici růží, svíčku na hřbitov, vodu pro mě a nějaký pamlsek pro Dinga. Odtud jsem šla rovnou na hřbitov. Zrovna otevírali. Vešla jsem na hřbitov a na mě spadl smutek. Bylo mi líto lidí, na které jejich příbuzní zapomněli. Přešla jsem až na konec a posadila se na lavičku poblíž maminčina hrobu. Květiny už byli taky povadlé. Vyměnila jsem je za nové. Hned hrob rozkvetl. Vzala jsem svíčku, že jí zapálím, jenže jsem si zapomněla vzít sirky. Šla jsem se porozhédnout po hřbitově, určitě tu někdo bude. Narazila jsem na stařenku a poprosila jí o jednu sirku. Zapálila jsem svíčku a poděkovala jí. Když jsem se vrátila k hrobu, seděla na té samé lavičce, co jsem seděla já předtím, dívka. Ano byla to ta dívka ze včerejška…

PS.. Nevím jestli mají v New Yorku hřbitov, ale určitě mají…:D Jinak doufám, že si přečtete tento díl a zanecháte komentář (a hvězdičku :D a srdíčko a vše co se dá.:D  ). Každý mě určitě potěší..:3