Lucifer

1.

"Fajn! A co máme teď jako dělat? To budeš chodit všude se mnou a zapisovat si do diáře, co dělám?" Za dnešek jsem vypil už tolik skocké, že by to položilo slona. No, já furt žil.

Sedla si ke mně na gauč a hrála si s dlouhou dýkou. Obdivovala jeho ostří. Možná nebyla nejchytřejší anděl, ale co jí chybělo v hlavě vyvažovala bojovými schopnostmi. Samozřejmě, když už jsme u té chytrosti, já jsem samozřejmě nejdokonalejší. Sklenka byla opět prázdná.

"Vlastně ano, mám s tebou být dvacet čtyři hodin denně. Přišla jsem o svůj život a nahradilo ho tvým. Teď pracuji pro tebe."

"Takže... Teď jsi má služka? Wohouu!"Usmál jsem se tak, jak to umím jen já. "Dones mi skockou, myslím, že tou cestou bych se mohl k smrti znavit."Okamžitě přestala prohlížet nůž a pohled zaměřila na mě.

"To myslíš vážně? Lu, tak jinak. Máme spolu strávit spousty budoucího času, tak co si to prostě zpříjemnit?" Snažila se být přátelská.

"Zpříjemnit? Chceš roztáhnout nohy? To totiž příjemné je. Snad jediné, co by nám to mohlo zpříjemnit. Sice jsem viděl hezčí, ale to nevadí."Sklopila pohled, snažila se uklidnit natolik, aby dala dohromady zkloudnou větu a neposlala mě přitom do horoucích pekel.

"Hele, Luci..."Chytla mě přitom za ruce a dívala se mi do očí, usmívala se. "...Nevím, jestli si tím snažíš kompenzovat to, že jsi sám a nikdo tě nemá rád, ale fakt ne a jestli chceš skotskou, dojdi si pro ní, třeba si cestou zlomíš vaz a ušetříš tím práci a úsilí nás obou a teď šup, pěkně si pro ní dojdi a nesnaž se mě rozzlobit, vrhat nože umím dozajista lépe než ty."

"Jak nikdo mě nemá rád? Já se mám rád!" Udělal jsem ublížený pohled. A vážně si pro ni došel, avšak zásoby se začaly ztenčovat a mně zbývala poslední láhev.

"Fajn a teď... Měli bychom si určit nějaká pravidla, která... "Byla zde chvíli a už mě z ní začínala bolet hlava.

"Tak to prrr, pravidla ne, jen to ne... A nebo víš co? Udělej nám velkou nástěnku, v šuplíku najdeš nůžky a papír, já se půjdu mezitím bavit ven. Udělej nám velkou, krásnou nástěnku...jejíž obsah stejně nebudu dodržovat, ale zabaví tě to na dost dlouhý čas, abych nezůstal střízlivý." Konec věty jsem řekl potichu a začal hledat koženou bundu.

"Nikam nejdeš! Opomenem fakt, že umělec nejsem a ze kdybych se snažila vytvořit, třeba jen nástěnku, připomínalo by to konec světa jak ho ještě nikdo nikdy neviděl a jestli někam půjdeš, tak jedině se mnou. Odteď se bez sebe nehneme a to, že si budeme lézt na nervy tomu nepřidá, ale to ti říkám, já neprohrávám. Takže chceš ven? Fajn, jdeme!"